Je něco před 11. hodinou ranní a my se představujeme, jak vzorně sedíme se zády rovně jako pravítko a nedočkavě odpočítáváme poslední setiny vteřin do začátku školení ve Zderazi, zatímco jen obyčejně přešlapujeme na Černým mostě a tradičně čekáme, že zázračně jako vždy určitě ujedeme 200 km za slabou půlhoďku. Takže kamenicky odjíždíme téměř v tu dobu, kdy bychom s vzorně ořezanými mikro tužkami, buzolami atp. měli stepovat venku v kose a otevírat svou mysl dvoudenní nalejvárně orienťáckých špeků z mapování. Na Vysočinu se nakonec v klidu dostáváme a děláme skvělý první dojem na iniciátory akce, kteří se nám nešetří říct, že jsme první, kdo za 20 let této akce přijel kdy pozdě. Vždycky rádi slyšíme, jak jsme úžasní.

Rád bych jmenoval všechny ty úžasné a vele-zkušené mapaře, kteří se o nás starali. Byli to Bob Háj, Zdeněk Lenhart a Jan Langr. Každý měl jiný styl mapovaní, každý jiný pohled ne některé problémy a bylo moc zajímavé slyšet jejich názory atd.

Takže jsme tedy poznali naše dvoudenní průvodce tajemnem mapování a za těch pár okamžiků jsme si stihli vydedukovat, že zadarmo to nebude. Žádný pofel, žádná kalba, jenom učit se, učit se a konkrétně se ještě také učit. Takže před čím jsem z Prahy stihli utéct se nám teď bumerangem vrátilo i s úroky a vrazilo nám pořádnou do naší křehké tvářičky. Jenže my jsem se nevzdali, teda aspoň doufám, že to tak vypadalo, protože jsme se o to fakt snažili… :D. Propleskli jsem své mozečky a přikázali jim, ať jsou teď 24 hodin denně připraveny akumulovat informace a že je jedno, jestli je pak cestou v neděli někde cestou vyvrhnou nebo si je nejlépe uchovají po celý život, protože teď jsou před námi zkušení mapaři, kteří nám mají velmi mnoho, co říct. Jestli to naše mozečky zvládly se snad dozvíme někdy nad novou kamenickou mapou ;).

Zpět k věci ale. Vše začalo brutálním a nekonečným výkladem o všem, co snad jen obsahuje písmena o-r-i-e-n-ť-á-k. Mimo jiné jsme se také naučili krokovat, což jsme pak oprašovali po celý pobyt. Zjistili jsme tak, že snad ani pořádně chodit neumíme… Páteční program končí v 20:00, ale někteří se nestydí si ho protáhnout klíďo píďo až do půlnoci u romantických hrátek s O-CADEM.

Sobota se v horizontu docela rýsuje jako datelná, protože je v plánu mapování v terénu… Nedělejte tu samou chybu jako my a nedělejte si falešné iluze, že teď se blíží to v klídku. Neudělali byste chybu, protože se celkem blížilo. Aspoň mě bylo mnohem příjemnější a zábavnější procházení se venku a to bylo konečně idylické mapování. Bavilo nás to ( že, Májo?) a snad nás to v budoucnu bavit bude. Abychom to zkrátili, v podvečer jsme se opět sešli v přednášející místnosti, abychom si zakreslili, co jsme si zakreslili. Vytáhli jsme své úlovky, buzoly a malůvky, a ať už tam měl člověk nakresleného Supermana nebo dokonale vykreslené vrstevnice, sedlo se k O-CADU a kreslilo se, kreslilo se a kreslilo se… Někteří opět až do rána, takže O-CAD spolehlivě převzal u některých roli krvavých duchů a noční můry.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A jak to také může vypadat, když se dává pozor (tvorba Adama Hájka, rok 2009):

 

 

 

Tak jsem se prokousali i sobotou a v neděli na nás čekal už jen neméně nacpaný program o podkladech a skupinovém mapování. Porovnali jsme naše kresbičky s dokonalým laserscanem a úspěchem bylo, když jsme naše vrstevnice neměli kolmo na ty z laserscanu. Z tohoto pohledu se naše sobotní práce jeví jako dost úspěšná, ale všichni máme ještě, co dělat a vězte, že mapování jednoduché opravdu není.

S pocitem, že nám v hlavách něco zůstalo, jsme nechali zderaský lesík, kde jsme si každý vytvořil svou první mapku lesa, za zády a expresem jsme vyrazili směr civilizace a první McDonalds.  Roli oddílového busu zodpovědně zastal Přemek a rozvezl nás všechny až úplně před domov.

Tak se stalo, že jsme strávili všichni ve Zderazi dost poučné školení a takové první uvedení, co to mapování je vůbec zač. Věřme, že se nám to všechno bude někdy hodit a že tak strávený víkend za ty pětky v pondělí ve škole stál. Ostatně už jsme si zvykli…

 

Pac a pusu.