OzChamps, víkend druhý

Jo, před měsícem byl víkend první, a teď je víkend druhý, a to i přesto, že oba tyto víkendy byly po sobě, a to že druhý víkend byl předtím, než jsem sepsal první víkend :). Prostě rád bych se tímto omluvil všem, kteří tak dychtili po zprávách o orienťáku v Austrálii a byly namlsaní předchozími články a mapami (stejně vás takových určitě moc neni 🙂 ).Pro toho, kdo trochu pozapomněl, na přelomu září a října, se uskutečnilo mistrovství Austrálie v ob, a protože to maj Australané všeobecně všude dost daleko, maj všechny závody během jednoho dvojvíkendu, a když vám prostě nevyjde forma, tak musíte čekat další rok. První víkend byly na programu dva závody v middlu, o kterých jsem psal zde. Druhý víkend se pak na programu v pátek objevil sprint (byly tu prázdniny, protože hned v sobotu bylo velký finále Australskýho fotbalu a to je tady dost speciální den!), v sobotu klasika a v neděli to skončilo štafetami.

Závode ve sprintu byl dle mého soudu dost nepovedený, a uspořádat něco podobnýho u nás by hlavního rozhočího stálo licenci. Ale tady to tak neřeší a mě závod docela bavil, tak s tím také problém nemám :). Jinak co na tom bylo tak špatnýho, tak už jenom volba prostoru, který byl extrémně malý (něco jako 400×400) metrům a při druhém kole znalost terénu dost pomáhala a nebylo to tak zapeklité, jak by mohlo (stejně jsem ale druhý kolo dělal větší chyby 🙂 ). Jo dál třeba že jsme měli stejnou trať s juniorama, kteří startovali na přeskáčku s námi, takže elita měla zpočátku interval 2 min a pak junioři došli, tak se šlo na interval 1 min.. Navíc později startující závodníci mohli vidět dost značnou část trati, zejména závěr závodu(od 19ky dál) si mohli nakoukat dopředu. Já tam v závodě nechal asi půl minutky, když jsem přeběhl 17 a volbou na 19. Jinak vítěz to šel za 11, což je na sprint docela málo taky..

V sobotu přišel vrchol týdne, a to mistrovství na klasice. Já měl z parametrů dost respekt, a když se k tomu přidalo šílený horko a slunko, bylo jasný, že půjde o souboj a přežití. Na druhou stranu pár podobných už mám za sebou (minulý rok MČR na klasice Itálie a pak i Česko) a protože jsem do závodu startoval jako jeden z prvních, cíl byl jasný, doběhnout první do cíle a co nejvíce se usmívat do kamer :). Jak jsem splnil to druhý nevim, ale první se povedlo :).

Klasika, mapa č.1

Protože pořadatelé evidentně měli rádi výměny mapy, tak nám připravili protentokrát rovnou dvě. Dost jsem to nepochopil, protože mapa byla dost velká na to, aby se tam pořádná klasika dala postavit bez výměny a závěrečný middlový pytlík na takový závod dle mého nepatří. Ale já tu nebyl od toho jim to kritizovat (ačkoliv by mi to asi šlo líp než závodění) a tak jsem se jal bojovat s nepříjemným terénem a počasím. První chybka byla už v dohledávce jedničky, i když jsem si celou cestu na ní řikal, že si musím dát pozor :). Podobně na dvojku jsem nezvládnul realizaci postupu a začátek byl tak dost špatný. Přichází pak postup na čtyřku, kde mi poprvé dochází. Ta pasáž po louce mě dost vyždímala a tak sotva chytám slinu, navíc koukám do popisů a občerstvovačka až na pětce. Z terénu mám dost strach a pocitově se rozhodně necejtím na to jít to rovně a tak se pouštím do dlouhé obíhačky, která dle mého nakonec byla lepší. Leon Keely ztratil na obíhačce asi minutu na Ralpha, a to zdaleka nemá na jeho fyzičku. Navíc je cestou na silnici občerstvovačka pro jiné kategorie a tak toho využívám. První kanystr se mi sice nepodařilo otevřít, ale z druhýho už jsem tu vodu nějak dostal, a tak si dávám krátkou sprchu i drobné občerstvení. Na výměnu mapy pak už nějak doběhnu bez chyb. Jediný na co nadávám (hlavně teda ve druhém kole) že vůbec nemám páru kolik mi zbývá do cíle, což považuji za dost velkou chybu organizátorů, že třeba ani na popisech to neni zmíněný. A tak se radši celou dobu šetřím 🙂

Klasika, mapka 2 a 3

Druhé kolo bylo z mé strany asi nejplynulejší, a snad jediné chybky bych viděl zaváhání na 11 trochu ulítnutí na jih při postupu na 14. Těžko taky říct, jak na 13, to byl docela zajímavý postup, ale tak volba po cestě byla zase jistota. Poslední kolo už melu z posledního, ale naštěstí tam nikdo netestuje rychlost a já si dávám záležet abych to tam nezmotal. To se mi samozřejmě nedaří a nechávám něco přes minutku na 24, když jsem si držel hranu údolíčka a nedošlo mi, že se ty údolíčka větví a já tak zaběhl do vedlejšího. Pak už se jen nějak dovalit do cíle a hurá k občerstvení do sebe nalít tak litr a půl vody… Klasika pěkná a náročná, dokončil jsem se ctí někde kolem 16 místa, což bylo podobné až stejné s mými předchozími výsledky na těchto mistrovství. Ztráta na Ralpha kolem 25minut, což je zase stejný jako minulý rok na MČR na klasice.

Závěrečným závodem byly štafety, který jsem běžel zadarmo, protože Queenslandu se jeden člověk ze štafety odhlásil a tak mě vzali místo něj. Dostal jsem zodpovědnost to rozběhnout  a samozřejmě jsem úplně nevěděl, jak jsou dobří mí kolegové a protože na startu bylo kolem 14 štafet, tak samozřejmě nějaký šance na medaili být mohly(ale nebyly :D).

Závod štafet, a naprosto neexistující farstování...

Jedničku jsem měl jako jeden z mála tu jižnější, ostatní ji měli někde v tom potoku a tak na dvojce jsem společně se Simonem Uppilem první, ostatní nám ale těsně dýchají na záda. Samozřejmě na takovou situaci nejsem moc zvyklej, a tak vymýšlím blbosti, jako třeba oběhnutí toho zeleného. Stojí mě to asi 20s a kontakt s čelem, což se ukazuje jako rozhodující chyba. Čekají nás totiž už jen dvě farsty na K9 a K18 a obě dvě dost jednoduché a tak by se aspoň část závodu dala nějak uviset. Chvíli ještě tak nějak vlaju ale v kopci na sedmičku se ozývá klasika z předešlého dne a kontakt ztrácím nadobro. Pak přichází naprosto nepochopitelná volba údolím na 10, kde jsem si tak trochu zvolil delší a horší stopu, a ještě víc kopcovatou, víc jak minutka v tahu. Taky se mi trochu vaří hlava, přece jenom slunko praží a ten les je v těch místech děsně prosvětlenej, takže vlastně celá pasáž z K10 na K18 je na sluníčku, což taky není úplně šťastné. na K17 mě dobíhají dva kluci zezádu a tak konečně neběžím sám, trochu to přece jenom dodá na rychlosti. Na K20 beru pití, (občerstvovačka byla i na K15, ale nějak se mi nepodařilo načepovat zase.. 🙂 ), a tak mi trochu utíkaj. Snažím se to pak trochu osvěžen dohnat a na K23 jsem zas v těsném kontaktu. Po výstupu na louku využívám toho, že jeden kluk sebou plácnul a chvíli mu trvá, než se zvedne a druhej vypadá ještě trochu víc mrtvej než já, a tak aspoň vítězím v tomto minisouboji :). Kolikátý jsem doběhl do cíle si ale už nepamatuji :). Myslím, že někde kolem 7 místa.

Moje štafeta je ale nakonec hrozná, druhý úsek jakž taž jde ještě za pod 60, ale finišmen si šel asi do rybníčku zachytat rybky a vrací se s časem nad 80 minut, což je víc jak 2x pomaleji naž nejlepší čas. Nojo, berem poslední místo z dokončivších štafet, ale tak to mě zas tak netrápí 🙂 Já spíš tou dobou sháněl, co a jak dál, jak se dostat do Melbourne a u koho spát, protože jsem to vůbec neměl připravené 🙂 Ale i to se pak nějak povedlo.

Celkově to byl ale pěkný týden, zejména ty první dva middly byly perfektní a dovolená ve Victorii se tak docela povedla. Australský orienťák se ukázal trochu v plenkách ale terény tu mají rozhodně co nabídnout a vyzkoušet si to rozhodně stálo za to. Toť o australském orienťáku ode mě vše, teď už se pomalu balím a zanedlouho zamířím dom.

15. 11. 2015, Traky