V září minulého roku se vydala nejmenovaná členka oddílu zkoumat, co se děje v dalekých jižních krajích, kde v prosinci dozrávají pomeranče a ani v zimě není zima. Existuje ve Španělsku vůbec nějaký orienťák?  Vždyť jsou tam přeci jen samý kaktusy a žádný les, cesta je trnitá a sejít z ní znamená přijít o kůži na nohou, případně zůstat uvězněný mezi bodláky všeho druhu. V lepším případě se ztratit v olivovém háji a přelézat z jedné kamenné terasy na druhou.

Tak pozor! Kdo si tohle myslel, tak jako já, je na omylu.

Hned po příjezdu do Valencie  jsem napsala mejly všem místním oddílům, co vypadaly aspoň trochu orienťácky. První se ozval Hector, vedoucí ambiciózního klubu  Verd3. Příští týden že prý mají přípravný trénink na závody, který budou pořádat. Poběží se jen část trasy, asi jenom 30km, navíc mírným tempem, abychom si mohli vychutnat pohledy na přehradu, kolem které trasa vede. Není to teda orienťák, jen takovej výklus s 1200m převýšením. Tak povídám OK, to je celkem výzva. Ještě se ujišťuji, jestli jdou i nějaký jiný holky, kromě mě, na to Hector: tranquilla, že prý nejmíň 2 další.

Z Valencie odjezd v 6 ráno, na španělský poměry nevídaně brzo – nestačím se divit a to už mi Jaime vysvětluje, že takhle brzo ráno na ulicích potkáš jen opilce nebo běžce. A taky že jo – vedle nás se na parkovišti potácí veselý pár.  Za hodinu cesty do vnitrozemí skrz probouzející se bílý vesničky přilepený na svahy hor a jeden úchvatný kaňon se ocitám na parkovišti u přehrady. Z dalších aut se objevují stále další a další borci ty dvě holky furt nikde. Není už úniku a tak vyrážím s asi 10 člennou skupinkou vzhůru do hor.  Počasí je nádherný a hory taky, stoupáme na úpatí útesu, ze kterýho se otvírají výhledy na přehradu…  naštěstí si pánové každou chvíli dělají facebookový fotky, takže zatím jim stačim. Asi se diví stejně tak jako já, jak sem se tu ocitla.

Asi po 15km mi začínaj utíkat, když se trasa stáčí zpátky dolu k přehradě. Na 20. km je občerstvovačka u pramene v jedné vesnici, dokonce dostávám i sušenky a banán. Tam se oddělujou dva borci a jdou zkratkou k autům, že je něco bolí. Zbytek pokračuje na protější útes, stoupání hodně prudký a mě taky všecko bolí. Nejvíc asi chodidla z novejch bot z Decathlonu. Cesta vede nádhernou vesničkou, kde je na náměstí pramen a krátký odpočinek. Dál pokračujem borovicoyim lesem na vrchol útesu a prudkym svahem dolu rovnou k autům.

Mám chuť skočit rovnou do tý přehrady, jenže Jaime pospíchá domů na rodinný oběd. Ještě dva dny potom se nemůžu moc hýbat, ale zážitek stál za to!

Za několik týdnů se přiblížil termín těch závodů, startovka do kategorií 50 a 30km už byla plná, a tak jsem se  nabídla týmu Verd3, že jim pomůžu s organizací.

Závod se jmenuje Montanejos running festival, v sobotu se běží kategorie 30 a 15 km, v neděli 50km. Na to, jak je oddíl malinký, jsou to celkem velký a populární závody, zdá se. Nechyběl bohatý doprovodný program, jako například konference s místními běžeckými hvězdami. Běhání je tu teď dost v módě, hlavně v provincii Valencie, a tak závod přilákal i spoustu nadšených nováčků.

Pomáhala jsem hlavně na občerstvovačkách, kterých bylo na trase spousta, a to s luxusním výběrem dobrot – ananasy, banány, sušenky, koláče, oříšky… Taky mě zaujal jejich ekologický přístup – nepoužívají žádné plastové kelímky, každý závodník si nese svůj a nebo pije na místě z keramické konve. Překvapilo mě, jak precizně měli všecko připravené, včetně zapisování do tabulek, kolik se čeho snědlo na které občerstvovačce, aby to mohli na příští rok vylepšit…

Domů jsem odjížděla unavená, ale se spoustou dojmů, no a příště třeba zas z pohledu závodníka!

… a co tedy ten orienťák? Pokračování přístě!