Orienťácké putování po Austrálii na konci září pokračovalo další zastávkou, která tentokrát byla o pár set kilometrů dál než můj dočasný domov. A protože v pátek jsem ještě musel do školy(nebo tak jsem to aspoň plánoval, stejnak jsem ji nakonec vynechal) přesun do dějiště proběhl letecky. Pro mě to tedy bylo poprvé, kdy jsem na závod letěl. Na druhou stranu zas tak speciální zážitek to neni, jenom jsem musel nějak vymakat dopravu věcí, protože z důvodů úspor jsem cestoval jen s carry-on zavazadlem a tam třeba boty s hřeby neprojdou :).

V místě jsem se pak ubytoval společně s Mattem a Henrym, což jsou dva devatenáctiletí nadějní Australští mladíci, a co do výkonů ukázali, tak by se dle mého soudu mohli měřit i s nejlepšími čechy v juniorech. Hlavně to ale jsou dost týpci takže pobyt s nima byl super a já mohl být navíc rád že jsem tam závody netrávil jak nějaký AZko ve stanu na shromaždišti :). Ale teď už k běhání, první víkend bylo na programu v sobotu mistrovství Viktorie na krátké trati a v neděli mistrovství Austrálie na krátké trati. Konkurence překvapivě byla o fous větší na sobotním závodě protože stavitel nedělního mistrovství byl asi nejlepší místní závodník a neběžel. Ostatní kdo přijeli běželi pochopitelně oba dny.

Do prvního závodu jsem nastupoval dost uvolněně ale zároveň dost namotivovaně, což se podepisuje na prvních dvou kontrolách, kam jsem to poslal bez sebemenších problémů. Na trojku ale dělám školáckou chybu a nepochopitelně se stáčim o 90 stupňů doleva, půl minutka v tahu a já si při cestě ke kontrole nadávám, že takto ne. Hned na čtyřku ale ztrácim další cenný čas když to posílám přes tu jámu, a nějak sem z tý mapy nevyčetl, že je asi 20m hluboká, chtělo to oběhnout. Navíc každý krok po žlutém bolí, protože sluníčko páli jako kdybyste byli v Tunisku. Cestou na sedmičku se již začíná ukazovat moje fyzická nevyspělost a už jsem pomalu na umření, přece jenom první kopec a pak kus po žlutém s navíc závěrečným výšlapem je na mě trochu moc a sotva chytám slinu.. 🙂

Naštěstí pak přichází záchrana když na 8mičce dobíhám jednoho cápka, který se nakonec ukáže jako dost rychlej závodník a tak nějak pospolu běžíme do cíle. Bohužel jeho přítomnost nás oba pouze vybičuje k vyššímu tempu a kupě chyb, takže vesměs co kontrola to nějaký malý zádrhel, o plynulosti se tak vůbec mluvit nedá. Největší byla asi chyba na 14ku, kde jsem to přeběhnul a mohl nechat tak 30-40s. Pak se ale naštěstí trochu srovnáváme a taky opouštíme nejtěžší místa a do cíle to pak jde vcelku dobře, i když drobný myšce na 18 a 19 jsem se i tak nevyhnul. Dohromady tak 2 a půl – 3 min chyb je na první závod v tomto terénu fajn a celkové 11 místo se nakonec ukáže jako nejlepší co jsem tu zaběhl. Pocit z dobrého závodu ale nemám, hlavně z toho, že všemu chyběla plynulost a furt jsem se někde musel hledat :).

Jinak co se týče terénu, tak ten byl na middle perfektní, jak název mapy napovídá, jde o vykopávky po zlatokopcích co tu před pár desítkami let hledali poklady a z dost nudného o-terénu udělali neskutečně členitý a dost obtížný terén. Nedělní závod byl pak opodál a tak bylo jasné, co nás další den čeká. Taktická příprava ale žádná nebyla a s vědomím, že jde o opravdický závod a s pár myšlenkami jak to odběhnout jsem si věřil, že i tak půjde z mé strany o mnohem povedenější závod. Opak byl ale bohužel pravdou.

Hned na jedničku nechávám půlminutku, když jsem to poslal dolů po druhé straně lomu a než jsem to zjistil a kontrolu našel, tak bylo zas 30s v háji. Je jasný, že takhle to dál nepůjde a po pár sprostých slovech zpomaluji a dávám si pozor, protože až do 8 kontroly to vypadá dost technicky. To se vyplácí a až na drobnou chybuku na 4ku (15s) plynule nalézám kontrolu za kontrolou. Teda až jen do sedmičky, kde poprvé vidim týpka kterýho jsem doběhl i včera, tentokrát o dvě minuty a koncentrace je v čudu a stává se ze mě něco jako zajíc… takže na sedmičce nechávám dalších 15s a na osmičku zabíhám jeden z nejlepších mezičasů, páč ho potřebuju dohnat… Na devítku jdu před něj a s drobnou chybou na dohledávkách 9 a 11 ztrácím dalších 20s. Na dvanáctku jdu rovně, což se ukazuje jako blbost a můj spoluběžec mi volbou zleva po pěšince utíká a to bohužel i z dohledu, jen občas ho vidim někde ve stromech se mihnout přede mnou. Jdu tedy na sebe což se ukazuje jako správná volba a kontroly v tom pytlíku naskakují velmi rychle. Dlouhý postup na patnáctku trochu zabolí, ale na šestnátce zas vidim toho týpka, on vidí mě a pro jistotu to posílá na sedmnáctku o údolí vedle. Já ho samozřejmě následuji, a tak spolu  končíme v chybě. Pak  mě ale napadlo zapojit ten bystrý mozek( 😉 ) a jdu do čela, přichází ale drobný chyby na 19 a 20 tak v tom rychlém sledu pěti kontrol dohromady necháváme tak minutku.

Nejhorší ale teprve přišlo, protože jsem samozřejmě nestihnul kouknout na další postup a tak od kontroly vybíhám po čáře do zeleného a místo obíhačky ať zleva nebo zprava volím tu nejhorší variantu rovně. Navíc se tam musím vyhnout poddolovanýmu území takže to nakonec neni ani rovně a s vyvařenym mozkem pak kazim i dohledávku a další minutka a půl je  v tahu. Svýho spoluběžce ale potkávám když sbíhám k té kontrole, evidentně taky nemá svůj den a nějakou chybu udělal. Samozřejmě ho musim před cílem ještě doběhnout a tak to rvu co to dá směrem kterym odběhl, abych 22 přeběhl a musel se k ní vracet, 30s v tahu. Po tom, co docela úspěšně nacházim 23 už to chce jen pálit do cíle, ale já si nevšímám průchodu před 24 a tak to zbytečně obíhám a navíc míjim i sběrku a musim se vracet, což mě stojí dalších 30s.

Prostě závod který jsem zase prozávodil, a místo běhu s klidnou hlavou jsem tam lítal jak nějakej klokan sem a tam.. celkem tak 5 a půl minut ztráty je strašně moc a v cíli jsem byl dost na… Mohlo a mělo by to být mnohem lepší a 16 místo je výrazné pohoršení oproti sobotě. Na druhou stranu ten middle byl hrozně hezky postavenej a furt bylo co řešit, nabídl kombinaci krátkých technických postupů se změnou směru a delších fyzicky vyčerpávajících postupů od jednoho rozkopaného území k druhému. Řekl bych middle takový, jaký má být. Odkaz na výsledky je zde.

Organizace závodů byla taky super, speaker a GPS tracking fungovaly tak jak mají a i to vedro nějak šlo vydržet. Jinak bylo tam asi 900 lidí, což je trochu nárůst oproti závodům v Queenslandu, kam se sotva sešla stovka. A konkurence taky slušná, ač teda australani (i když teda furt jsou o dost lepší než já 😀 ) mezi nejlepší nepatří. Největší hvězdou tu byl Ralph Street, který přijel vyučovat orienťák do Canberry a tenhle rok na WOC běžel britskou štafetu která skončila čtvrtá. Nick Hann z Nového Zélandu má za sebou taky pár hodně dobrých výsledků na JWOCu v minulých letetch. Tož prozatím vše, a snad zanedlouho přibude druhý díl o mistrovství ve sprintu, longu a ve štafetách. Jo a doufám v nějaký dobrý výsledek ve štaflích a družstvech! Držím palce!