Kdo chce umět běhat orienťák, musí si vyzkoušet a osahat i zahraniční terény a závodění v nich . Prázdniny jsou k tom ideální příležitostí. Každý rok něco jiného, letos jsme opět po pěti letech nabrali směr Norsko, kde se konalo mistrovství světa juniorů (JWOC) a s ním i doprovodné závody ve stejných nebo přilehlých terénech. Kombinace fandění a perfektního potočení byla víc než lákavá.
Mája a Vojtíšek jako součást juniorský repre byli dalším plusem závodů. Krásná a houževnátá příroda s bažinkami, lišejníky a vřesy jsou silnými líkadly.
Na proklatě dlouhou cestu jsme se vydali už koncem června, tedy o pár dní dřív, abychom poznali nejen norské bažiny a lesy v okolí Raulandu, ale také navštívili ledovec Folgefonna, vylezli ferratu v Tyssedalu a zdolali podle průvodce náročnou túru na Troltungu (snad nejznámější norská vyhlídka, cesta tam a zpět je na 8-10h, my jsme „šli“ tam za 2,5 ). Nabažili jsme se sněhu i turistů a už se těšili, až vypuknou závody.
Začal to pěkně zostra. První etapa a hnedka výživná klasika v nádherném terénu. Nulová příprava nás hodně vytrestala, proto jsme následující volný den po odfandění v Åmotu, kde se rozdávaly první medaile ze sprintu, zasvětili kvalitnímu tréninku na mapě.
K1 tak nějak jen na směr, ztráta kolem 4 minut, pak jsem začal mapovat a dobrý, jen na K12 jsem se špatně srovnal výškově a nechtělo se mi níž
Pár fotek z tréninku:
Kubík, který už ví, proč je orienťácká Mekka právě zde 🙂
podprůměrné zaboření do bažiny
Kuba štastně za bažinou
Druhá etapa byl middle, výrazně lehčí a běhatelnější. Mapa lepší, ale z moc velké rychlosti plynou chyby…
K4 neudržení směru - bylo to tam víc zabušený než to vypadá z mapy,K8 opět chyba v udržení směru a odhadu vzdálenosti, myslel jsem si, že jsem na bažině jižně od kontroly
Po doběhu do arény jsme chvilku sledovali kvalifikaci middlu. Vzhledem k vytrvalému dešti a kose jsme se přesunuli na ubytování do místní školy k projektoru a sledovali kvalifikaci dál :D.
Další etapa byla opět klasikou, tentokrát leteckého charakteru. K1-3 pohlídat mapově, K3-10 prasit,ale nevytuhnout, což bylo težký, protože bažiny byly odvčera pěkně nasáklé a K10-15 zase mapovej ťukec, nic težkýho, ale max koncentrace či něčí záda bylo třeba. Po závodě rovnou přechod k fandění. Pěkně naši bojovali, výběh do kopce za arénou jsem jim fakt nezáviděl, obzvlášť když po něm následovala pasáž s minimální viditelností v kyslíkači. Sám jsem se o den později přesvědčil na vlastní kůži, když jsem si probíhal finálovou trať W20A. O tom možná později 😀
chybka na K3, kde jsem začal hledat o pár metrů dřív
Čtvrtá etapa opět klasika, ovšem z části v terénu finále middlu, kde to bylo dost zapeklité a zároveň nádherné(K1/2-K8). Dokud víš, kde jsi dobrý, ztratíš se a konečná(viz dohledávka K2). Závěr K10-K16 byl taky moc pěknej s náročnou bažinatou a kamenitou podložkou.
Dlouhý postup jsem vzal jako výzvu a poslal to rovně, nebylo to nejrychlejší, ale zas jsem si dokázal, že to umapuju, teda až na dohledávku, kde jsem po překonání plotu znejistěl a ztratil tím 8 minut.
Potěšující závěr obstarala poslední etapa. Běželi jsme v terénu mistrovských štafet, které odběhaly ráno. Radost běhat! V závěrečné pasáži už to bylo vyběhané jako na Oringenu, ale i tak se závod líbil a měl svékouzlo. Pro mě to byl nejlepší závod na zdejší půdě. Jen tři malá překouknutí na K8, K9 a K11. Díky Norsko a už se těším na příště 😀
mája s vojtou
vojta s májou
repre a kamenice
Nebul a makej!
Parádní!