Beskydský vytrvalostní extrém – takový je podtitul pěkné lehce orientační fyzicky náročné akce, která se konala již po jedenácté v Beskydech. Úkolem týmů (dvojic) je navštívit co nejvíce vrcholů (maximálně pět) a vrátit se zpět do centra závodu. Vtip je v tom, že na startu se týmy doví pouze umístění prvního vrcholu, na prvním vrcholu umístění toho druhého, … Dopředu tedy ví pouze umístění toho následujícího a to, že celkově při projítí všech vrcholů bude mít trasa okolo 120 (!) km. Časový limit pro absolování trasy je od páteční desáté večerní do nedělní osmé ráno (34 hodin). Navíc jsou na trase časové brány, tzn. že vrcholy je potřeba projít do určité doby. Ve výsledcích se počítá se všemi, kteří navštíví alespoň jeden vrchol a vrátí se zpět. Samozřejmě, ten kdo navštíví více vrcholů a má kratší čas, je výsledcích hodnocen lépe. Orientačně akce není moc náročná, jelikož postupy mezi vrcholy jsou vedeny po turistických značkách.

Naše postupy

Já se o akci dozvěděl náhodou od švagra Kuby, který přišel s tím, jestli bysme to nezkusili. Trošku jsem nevěřil jak na to přišel, když vůbec nesportuje, ale pak z něj vylezlo, že jeho kamarád to absolvoval a tak že on musí taky, že to dokáže. Tak jsme se domluvili a přihlásili. Až poté jsme zjistili, že jsme se přihlásili na úplně jiný závod než jeho kamarád. On se totiž hlásil na Beskydskou sedmičku, kdežto my na 5 beskydských vrcholů. Skoro to samé. 😀 Už jsme byli přihlášení a tak jsme to neměnili a na závod vyrazili. Poté ještě jednou a letos jsme to šli již po třetí. A asi naposled.

Výškový profil

Centrum závodu bylo letos ve sportovní hale v Rožnově pod Radhoštěm. Do centra dorážíme s dostečným předstihem a tak stíháme kromě povinné prezentace i předzávodní gulášek a pivo. Startovní rituály již známe z loňska a předloňska a tak moc nevnímáme pokyny od pořadatelů. Já si předstartovní horečku zpestřuji návštěvou vlakového nádraží, kde si vyzvedávám svůj zapomenutý spacák. Před desátou jsme již připraveni, nohy namazané vazelínou, batohy plné jídla a pití a nějakého toho oblečení na přežití 34 hodin v akci. Neočekáváme totiž, že bysme byli schopni závod absolvovat rychleji a tak nás čekají dvě noci beze spánku a dlouhý nekonečný pochod. Jsou sice závodníci, kteří to běží, ale my jsme domluveni spíše na chůzi. V deset se dovídáme název prvního vrcholu (Vsacká Tanečnice, 912 m) a společně s dalšími skoro třema stovkama dvojic vyrážíme. Je tma, teplo a zatím neprší. Předpověď slibuje déšť mezi jedenáctou a druhou, uvidíme. Brzy se bohužel přesvědčíme o tom, že předpověď nelhala a tak většinu noci (i dost slušně) prší. Mapu po startu moc nepotřebujeme, většina vyráží stejným směrem a jde se po turistické značce. Stačí tedy nevybočovat z davu. Kam všichni tak pospíchají?! Na prvním vrcholu jsme ve čtvrt na dvě. Dovídáme se, že to není první vrchol, ale pouze nástupní vrchol. Ale ani pořadatelé si nejsou až tak úplně jistí, takže nevíme na čem jsme. No nevadí, na druhém (Lukavice, 898 m) už to bude snad jasné. Tam se přesvědčujeme, že jsme teprve na prvním. Je nad ránem (asi půl osmé), rozednívá se, přestává pršet, máme za sebou okolo 40 km. Pokud to chceme ujít celé, musíme ujít ještě 2 x tolik, uf. Další vrchol je Smrkovina (924 m) vzdálená zhruba 13 km. Cesta ubíhá vcelku rychle, sil máme ještě docela dost, vypadá to, že bude hezky (po deštivé noci neuvěřitelné!), držíme se červené značky, dohledávka je bez problému. Máme i zhruba hodinovou rezervu do časové uzávěrky, fajn! Začínají nás bolet různé části těla, zejména nohy. 🙂 Třetím vrcholem je Čertův mlýn (1 206 m), ze Smrkoviny je to zhruba 27 km. Času nazbyt moc nemáme a tak dokonce popobíháme, abychom nahnali čas. Výstup z údolí na vrchol  byl náročný, trval 2,5 hodiny. Přicházíme včas, ale již značně unavení. Rekonstruujeme nohy, tlačíme jídlo, pití a čokoládu a debatujeme o tom co dál. Žačíná se stmívat a začíná nám být zima. Domlouváme se, že zkusíme ještě čtvrtý vrchol (Velký Javorník, 917 m), kde musíme být do půlnoci. Celodenní únava spojená s tmou již začíná být znát a tak na Pustevnách zastavujeme na polívku. Následuje postup po hřebeni přes Radhošť na Pindulu. Zde je tým lehce rozložen, ale nakonec se zmátoříme a půl hodiny před uzavírkou dosáhneme čtvrtého vrcholu. V nohách máme 96 km. Zde je již jasné, že na pátý vrchol nemáme a tak se obracíme zpět do centra závodu. Sem kolem třetí ráno dorážíme s pocitem, že jsme udělali maximum proto, abychom uspěli. Máme za sebou 107 km. V cíli nás čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty (pochvala od pořadalů, společná fotka, čínská polívka, česká sprcha a vlastní spacák). Doma nic nepředstíráme a jdeme rovnou spát … 🙂