… aneb jak neběhat klasiku, natož MČR.

Vánoce jsou za námi a nejen ty. Je za námi také mnou velmi podivně odběhnutý závod MČR na klasice z Českého Ráje. První dojmy a unáhlená hodnocení jsou pryč. Vrátil jsem se zpět k tomuto závodu a snažil se uvědomit si, co bylo špatně… zda-li úspěšně, to nechám na Vás.

Všemu předcházelo mnoho potencálních vlivů:

Český Ráj je krajina, kterou mám z České republiky nejradši a v mém nejen orienťáckém srdci zaujímá výsadní pozici. Jsou zde jedny z nejkrásnějších terénů u nás vůbec. V létě jsme strávili v nedalekých Drhlenech týdenní soustředění s každodenní zodpovědnou orienťackou péčí od místních map. Objezdili jsme mnoho českorájských o-prostor a, světe a Aljošo div se, na Kost jsme opravdu nezavítali (byť jsme na kolech často projížděli okolo závodních prostorů i vlastního shromaždiště den co den).

V neposlední řadě se kvůli závěrečnému banketu posunul harmonogram a finále se běželo už v sobotu ;).

Přesto se ale díky těmto, řekněme, zcela neutrálním a dokonce i pozitivním vlivům dokázal vrchol sezóny stát mým nejhůře odběhnutým závodem sezóny. Proč? Souhra mnou brilatně “odflánutých” zásad, nepozornosti, nesoustředěnosti. Prostě všechno to, co se nám všichni trenéři snaží nacpat do hlavy už jen kdykoliv nás vidí.

Začněme od začátku:

Už před startem jsem měl v těle divný pocit. Ať jsem se protahoval rozběhával jakkoli, hvězdy (kterých bylo na nebi nespočet) mi asi nepřály a počasí si také usmyslelo, že mi dá dnes záhul. V karanténě jsem byl opravdu dostatečně brzy, stranil jsem se víru “karanténní” předzávodové zábavy tradičně diktované neúnavným Dýmem (Miloš Nykodým). V rytmu mých hudebních pecek jsem se přesvědčoval, že si závod užiju když mi tyhle terény přece tak jdou… šly.

K1: Klasika, pamatuju si z semifinále, tudy jsem běžel. Stejně se mi ale nedaří ideálně obkroužit údolí, neodpustím si nesmyslné ulítnutí ze směru a hned na první kontrolu dělám “půlminutku”.

K2: Sám sobě se směju… 😀 Klasika, nakopnu motor po chybě, slítnu s kopce, ale nepředpokládám paralelní chybu v podobě vběhnutí do špatného údolíčka a přidělávám si další nervozitu a čas běží.

K3: Za sebou vidím supět ikonu Ňufa (Jak Petržela) a opět se ho klasicky za hranou kopce chytnu, když stejně neběží zas tak rychle (říkám si). Vidím že běží mým směrem, takže není co řešit. Celkem mi začínají slzet oči (vlastně dodnes nevím proč) a v místě, kde Ňuf zahybá kamsi, v místě dohledávky zpomaluji a hledám, kde PŘESNĚ jsem. Stejně se stáčím, beru to na jistotu a dělám smyčku ke kontrole, kterou mi stejně nachází Zlosin (Jan Grundmann). V hlavě mi znovu probíhá, kolik už jsem stihl ztratit času, jak mi to ale dneska krásně jde a že jsem ještě ani jednu kontrolu nenašel tak, jak bych měl. Prostě pozitiva nad všechno.

K4: Vidím dlouhý postup, který jsem měl mít už prohlédlý z relativně lehkého postupu na trojku. Říkám si, že musím vymyslet něco lišáckého, nějakou superhustou volbu na čtyřku, abych aspoň trochu smazal mé neoddiskutovatelné manko. Hodně zelené, údolí kolmo na postup, ááá, tady vpravo asfaltka se sítí cest téměř až ke kontrole. Na plácku zahnu doleva tou cestou nejvíc vpravo, doběhnu k rohu paseky, dolů do údolí a zespodu ke kontrole. Jasná volba. Nakopnu motory a valím to na cestu a po ní až na velké rozcestí u občerstvovaček.

Tam nastává můj doposud nejnepochopitelnější “fail” v dorostenecké kategorii. Na občertvovačce vidím rodinku Mašatů s profesorským Romanem a jeho synem Matějem, který se bohužel neprobojoval do A-finále. Hlavou mi proběhne, že musím běžet co nejistěji, nejsuverénněji co to půjde, abych vypadal jako opravdový papírový favorit. Je to jasný, na rozcestí doleva… Buzolu jsem asi v té chvíli neznal anebo jsem neslyšel její němý křik o pomoc a výstrahu blížící se katastrofy. Prostě jsem zahnul úplně blbě… Neuvěřitelně jsem se otočil téměř o 90° od zamýšleného postupu a suverénně se po chvíli odpojuji po odbočující cestičce doleva do údolí (kousek za odbočkou vidím v dálce na cestě mého otce, nemám síly abych ho jakkoliv pozdravil, přece jen to je MČR a já nesmím dělat blbosti). Zatím všechno takž takž sedí. Sbíhám na cestu a po chvíli opět stoupám ke skalám, kterých tu je ale nějak málo a v nějak malém kopci. Je to celý divný… Koukám přes údolí a tam oplocenka jako kráva… Celej zadejchanej si zanadávám, že to musí slyšet až Béďa na shromaždišti. Jakej jsem ale hlupák! Kroutím hlavou a otáčím motory o 180° a běžím zpátky… snažím se běžet zpátky. Potlačuji slzy, stále se nutím běžet, nesmím to vzdát, nesmím to vzdát, v žádném pří0padě to nesmím vzdát… Prostě to nevzdám, nejsem takovej křupan! Po dlouhé době si nefalšovaně zabrečím, už je toho na mě moc. Utírám si slzy, protože se už po cestičce nahoru blížím do “obydlené” zóny s pobíhajícími lidmi. Tentokrát už jistě běžím až ke kontrole… Po půl hodině razím čtvrtou kontrolu!

Na volbě jsem se nechal maximálně nachytat stavitelem. Nejen že má obíhačka byla zbytečná, dlouhá,nepříjemná, nudná a já nevím ještě kdoví co, ale mnou zamýšlená cesta na klíčovém rozcestí doprava by byla možná ještě horší, než kdybych běžel tak, jak jsem běžel, a místo doleva dolů zahnul doprava.

K5: Mou prioritou stále zůstává závod hlavně dokončit, takže se nevzdávám. Na pětku zase vymýšlím nesmyslné kreace, které vypadají, jako bych se snažil během spíš kreslit než závodit. Volím zcela podivnou obíhačku a logicky opět ztrácím.

K6: Nic neřeším, beru to rovně a jako první kontrolu v tomto závodě, prosím potlesk, ji nacházím bez větších problémů na postupu i v dohledávce. Za sebou už vidím o 6 minut později startujícího Honzu Čecha a vlastně se divím, že mě dobíhá až tady.

K7: Postup s vyrovnanými variantami, kde opět neváhám využít silnice. Ke kontrole to je strašnej výstup, ale co se dá dělat. Honza Čech běží pravděpodobně horem a na kontrolu dobíhám těsně před ním.

K8: Celkem jasný seběh a následný výstup k “vyhlídkové” kontrole.

K9: V kopci mě Honza Čech předbíhá a já ho následuji nejrychlejší variantou podél paseky až ke kontrole.

K11: Hřeb večera č.2. Opět se nechávám nachytat stavitelem a  ztrátově obíhám vyběhnutelné údolí a dostávám další desítky sekund. Už nepochybuji, že dneska to bude dost mizerný výsledek, ale uklidňuje mě mé vnitřní vítězství, že jsem neprohrál proti mému nutkání závod skončit již na K4.

K12-14: Dotrpění do cíle, kde už se nemůžu dočkat otrávených obličejů všech, co pohlíží jen na hmatatelné vítězství, jak mě budou už jen z povinnosti podporovat na doběhu pro “snad ne(snadné) poslední” místo.

Na doběhu už jen osudově, symbolicky soupeřím s Ňufem a uzavírám tak malinkatým vítězstvím DEN SMŮLY A NEŠTĚSTÍ.

 

Po doběhu už jen nestíhám neutrálně odpovídat na otázky, co se dělo? Protože stejně nikdo nechápe, co se za mými slovy vlastně skrývá a jaké morální vítězství jsem v neskonale obrovské prohře protrpěl. Nechci o tom s nikým mluvit, protože mé pocity byli v těch chvílích stejně nepopsatelné a kdo to nezažije, neví o čem vykládám. Otázkou už jen zůstává, proč mi můj den blbec mohl připadnout zrovna na takový orienťácký svátek…

ČLOVĚK MUSÍ PROSTĚ PÁRKRÁT PROHRÁT, ABY MOHL NĚKDY ZASE POMÝŠLET NA VÍTĚZSTVÍ.

Dokončeme, co jsme začali a doplňme, že díky tomuto závodu jsem se nechal předběhnout mým celoživotním soupeřem – Štěpánem Mudrákem (se kterým jsem celou sezonu běhal vyrovnaně) – a nechal si tak uplynout třetí individuální titul roku 2012 a potenciální premiérové vítězství v žebříčku A.