Od šéfa juniorského výběru ČR, Honzy Potštejnského, přišla na léto nabídka, která se prostě neodmítá! A tak se  kamenická crew vydala dobývat a podmaňovat si vikingské terény a taky se trošku poztrácet v hnědo-modrém bludišti.

Autobus asi se čtyřicítkou natěšených nováčků, kteří (naštěstí)ještě nevěděli, do čeho jdou, lehce vyklepaných zkušeňáků, ale i správně sebevědomě namlsaných běžců, připravených si v následujících 14dnech užít super-nášup luxusních švédských terénů, opouští bez problémů hranice ČR, aby se v následujících 30 hodinách dopotácel do centrálního Švédska – poblíž města Örebro.

Jestli na někom nechala cesta nějaké následky, související s pochroumanou orientací, se ukázalo hned po příjezdu. Okamžitě totiž následoval volný výběhu ve dvojicích na mapě v lese přímo u klubovny v Klockhammaru, kde jsme pobývali. Název tréniku ” První dotek skandinávské přírody” byl asi nejlepším způsobem jak u někoho zahladit slušné nablouděné minuty a naopak nechat klidnými ostřílené, kteří si na mapě doslova labužili.

Záhy ale přišel křest ohněm, aneb první měřená klasika. Výsledky asi netřeba zmiňovat, jenom připojím, že nejdelší trať dokončil pouze jeden ze čtyř přihlášených kamenických borců. Redakce se ještě rozhodla vyzpovídat jednoho z neúspěšných, který na otázku co se stalo odpověděl: “”Tak je to sport, a s tím nic nenaděláš. Na jedničku parádní, dvojka taky dobrá, trojka dvacetiminutovej kufr a čtyřku jsem už nenašel…” Vyškolení závodníci si pak sypali popel na hlavu a odčinit drobná i větší zaváhání se povedlo až v kuchyni.

Věřte nebo ne, i holky k nám chodili žebrat o nějaká jídla. A to nejenom teda Kája, abyste si nemysleli… Jak ale sám kouč říká je potřeba se poučit a zapomenout. A kdybyste věděli, jak tohle třeba umí King. V dalším měřeném tréninku to pelášil hlava nehlava kámen nekámen bažina nebažina jídlo nejídlo holky neholky a vyhrál! O pár sekund za ním ještě na třetím místě dofinišoval traky a postaral se tak o jeho nejlepší výkon na soustředění. (Pro Kinga, jak se pak ukázalo, začalo být vyhrávání rutina)

To už jsme ale dávno byli v Lidvallenu, horské turistické vesničce u hranic s norskem. Navíc jsme za sebou měli i návštevu finálového zápasu ME ve fotbalu žen ve Stockholmu, a věřte, že to byla pecka. Kde jinde potkáte více jak 40 000 lidí, koukající se jak se holky honěj za tim hloupym míčem…

A pak se divte, proč nás tímto nabuzený King rozsekal. Další trénink stojící za zmínku bylo libové proběhnutí na horské planině nad Lindvallenem. Za parádního počasí pak zbyla i energie na pár vrcholových artistických fotek, no jak se povedly posuďte sami 🙂 Jediný, kdo může smutnit za promeškání skvělé příležitosti protáhnout trošku čočky fotoaparátů úžasnými pózami, zůstal traky na dvojce. Tu ani za použití své skvělé mapové techniky, výjimečné bojovnosti a grandióznímu odhodlání nenašel. I takové situace se stávají a právě tyto kýžené zkušenosti pak pomáhají formovat osobnostní a závodní profil běžce. Sami pak ale můžete posoudit, zda byl bezprostředně po doběhu  dotyčný nadšen.

 I další průběh zájezdu byl plný parádních prostorů a zážitků. Po tomto tréninku jsme se například přesunuli do nejhezčího terénu v kterém jsem kdy závodil. Prostorem totiž byl lehce nakloněný svah plný kopečků a údolíček, borůvčí, vřesů, kamenů, skalek hustníčků, prostě všeho co chcete v lese mít. Skandinávie, jakou jsem si ji vždy přestavoval a terén, ve které jsem si zaběhal až při třetím výjezdu na sever.  Třeba se vám taky poštěstí se tam někdy dostat.

Program dále pokračoval celodenním výletem po zdejších náhorních planinách za krásného, slunečného počasí. Naši kouči se rozhodli, že místo ploužícíse ho pochodu poběžíme svižným tempem vstříce naší chatě.

 Zabijácké tempo první skupiny z nás vydržel jen švojtí, který statečně vydržel s Pecem až do konce. Našemu oficiálnímu fotografovi se ho i navzdory jeho skvělému tempu povedlo zachytit čočkou fotoaparátu a zvenčit ho ještě za plných sil. Jistě vás nepřekvapí, že po doběhu 25km výletu vypadal trochu jinak :).  Skvělý výkon převedla i Kája, která dorazila chvilku za první skupinkou, když nezvládly s Lenďou závěrečný spurt na planině.

My nejpomalejší jsme se spokojili s cestou plnou sběrem všudypřítomných borůvek a pití vody vytékající z bažin. Cider je anglicky mošt. Kupodivu ale nikoho z nás cestou ani po ní nepostihly střevní problémy a tak jsme si užívali krásného počasí. Drobné přehřátí hlav způsobilo špatné rozhodnutí o směru cesty na jedné z křižovatek a prodloužení výletu o pár dalších kilometrů. Popravdě ani ty nám nezabránily ze skvělého zážitku a naopak pomohli, po nuceném občerstvení, i k rychlému a tuhému spánku :).

Náš další program pokračoval měřenou klasikou na jiné náhorní plošině, jejíž výsledky nijak nepřekvapily. King vyhrál, Vojta a Caš kousek za ním a Traky zase jebnul dvojku, tentokrát jen na půl hoďky. Kája se odvážně vydala na nejdelší trať, kterou bohužel  nedokončila , páč jí už zmizely kontroly. Mája srdnatě bojovala ve své kategorii a její fámózní výsledek zaskočil nejen její soupeřky.

Pak už je  midlík, a závěrečná klasika, která se vryla do vzpomínek každého z nás. V náročném bažinatém terénu plném kopečků a údolíček a jiných skandinávských vymožeností jsme se snažili zúročit nasbírané zkušenosti. Individuální hodnocení bych přenechal jednotlivým závodníkům. Sám bych jenom dodal že je potřeba běhat velmi přesně, s nadstandartní rozvahou a hlavně se dívat na svoji buzolu. Ta je totiž základem všeho. Její ignorování může vyústit v nepředpokládané chyby nadpozemských rozměrů, čemuž se všichni chceme vyhnout širokým obloukem :).

Jo, pak byla ta strašná cesta přes dvě noci domů, a ve dvě ráno příjezd do Prahy. Velice děkujeme Milušce za odvoz! A proč nebereš tu horní?