aneb Kdo přežije 2

Kdo by snad zapomněl, tak první díl se odehrál v bulharské divočině loni koncem jara.

Tady chci pohřbít

Právě uplynulý lednový víkend se měl jet skirogaing v Orlických horách, ale vzhledem k nedostatku sněhu byl přeložen a vedení SCM vymyslelo jinou náplň soustředění. Místo na lyžích si ten rogaing prostě dáme po svých. Brzké vstávání se nám tedy nevyhlo a už po deváté jsme stepovali na hlaváku, někteří v běhacím. Následoval poslední odpočinek ve vlaku, porovnání zásob müsli tyčinek, mandarinkové hody a už přišly Lochovice. Jedenáctá hodina odbyla a 15 odvážných se vrhlo do Brd. Začátek byl jasný, Janovských mlýn, a pak už nahoru. Hodí se otázka, kde jste byli, hmm? Z celé skupinky hrdých Dragounů zbylo jen nejtvrdší jádro ve složení tři blondýny (Valča, Mája a Kikča) a Švojtí. Pokračování přeběhu jen z blond pohledu. U smaragdového jezírka na první kontrole dáváme první kontrolní občerstvovačku (nechceme to přeci přepálit už na začátku). Pokračujeme dál po rovině až pod Krkavčí skály, ke kterým nakonec stoupáme. Zde přichází první nesrovnalost a sice, skály jsou nějaké malé, ale co. Za nimi je cesta, vše okolo sedí, jsme ok. Pokračujeme tedy traverz k dalším skalám a tam klesáme dolů zároveň s mlhou. Správný směr je jasný, není nad čím váhat. Po chvíli je nám sice lehce divné, že silnice, která má být do 500m před námi pořád nikde, ale to je jasná chyba v měřítku. Cestou ještě komentujeme, jak je pod námi krásný lomík (s první kontrolou!!). Když najednou kde se vzaly, tu se vzaly chaty a nějaká vesnice. A tak se po hodině běhu objevuje cca 2km od Lochovického nádraží.

11 odbíjí

Nabíráme tedy opět správný směr, cestou soupeříme se smradlavým náklaďáčkem, a pak už konečně dorážíme do Běštína. Půl jedné je čas na oběd a kde jinde poobědvat než v čerstvě vykopané kanalizaci. 🙂 V Běštíně také objevujeme krásný seník, kde budeme při nejhorším nocovat. Následuje výběh do Fabiánova lože, seběh na silnici a kus cesty terénem. Za potokem se bohužel opět ukazuje náš orientační nesmysl a místo na Studený vrch stoupáme do sedla u Kuchyňky. Tam nás už turistické ukazatele přesvědčí, že 9km do Dobříše je dost (tou dobou nám hodinky ukazují již 20km) a rozhodujeme tedy uložit mapu do kapsy a chytit se turistické značky.

Už před námi není žádné stoupání, nicméně alespoň pro mě začínal boj o přežití. 4,5km do Trnové jsme docela zmákly, pokračovala krátká zastávka u komoní (čti zkoumaly jsme, zde je ve stáji přítomna Kája). Komoni zklamali, nežrali hroznový cukr, takže jsme radši pokračovaly dále. Na rozdíl od Kalíška jsme hecly i posledním 5 kousků a nestopovaly. Běžet po silnici je otrava, takže jsme naposledy zamířily do pole a lesa. Lízání asfaltu jsme se v závěru sice nevyhly, ale aspoň nás cestou nelízala auta.

Po dobití Dobříše následoval úkol č.2 Najděte barák (ano, tak zněla definice našeho ubytování) zhruba uprostřed kolečka dříve než zmrznete. Pomohl nám až přítel na telefonu a kalící místní (soutěžní otázka: Maturitní ples v Dobříši začíná v sobotu ve 3 odpoledne nebo je místní kalící level tak vysoký, že studenti vydrželi od pátečního večera (a stále v upraveni oblecích/šatech)? )

Krátký relax, krásné pokoje, perfektní večeře a přednáška jejíž závěr vlastně byl Jezte jak jste zvyklí a nenechte se zviklat nepochopením ostaních. Má to cenu měnit? Nemá, leda že by vám dali gumovej. A spát!

Ráno jsme zachránili Williho a teprve pak jsme se mohli vypakovat z postelí. Pro některé bezejmenné skončil trénink již na startu, ostatní se vrhli do boje s Ježibabou. Jestli skončila v peci ježibaba nebo jeníčci s mařenkama je už jiná pohádka. Tak zas příště 😉

Tři blondýny v akci

více fotek od Jáji zde