M-Č-R-K-T mým pohledem, aneb má první medaile v kamenickém dresu

Předposlední červnový víkend nám nadělil luxusní počasí. Během tří týdnů od mé nemilé zkušenosti s utrpením ve skalách a ztráty jakéhokoli orienťáckého sebevědomí se má nechuť k účasti na “něčem dalším, podobném” už téměř rozplynula (s naprostou upřímností jsme si v Doksech s Pítrou mrčely pod fousy, že na tu krátkou nás letos nikdo nedostane). A tak v sobotu ráno narvu děti, jídlo, věci a další věci do auta. Na Chodově pak přibalím bratry Gajdovy s lehkým zpožděním – za to ve chvíli, kdy jistý kotlářský člen teprve přichází z metra vyčkávat svůj odvoz – čili s dobrým pocitem, že čas máme dobrý. Za Hradcem se to ale začne trochu táhnout a kroutit, takže na malebné louce u hřbitova parkujeme akorát tak na čas.
Bodrý muž na čtyřkolce s valníkem nám odebere batožinu, no nebráníme mu, jen doufáme, že nahoře se s ní zase shledáme, a to včas. K přesunu kočáru na kopec využiju pohon mladších nohou a rukou, a věřím, že Honzu taková zátěž před startem nezničí. Jistě je to zkušenost k nezaplacení:)

Shromaždiště s rozkošným výhledem na Krkonošské velikány, ve stanu i mimo něj dobrá nálada. Odložím děti mezi jejich budoucí soupeře do školky, vyzbrojíme se tréninkovými mapkami a vyrážíme do karantény. Cestou s čtyřnásobnou matkou Janou vzpomínáme na staré časy a nominačky na JWOC 2005 ve Švýcarsku, které se konaly v podobném terénu jako dnes, jak to dopadlo tehdy a jak to dopadne nyní… Tréninková mapka je skvělá věc, zvlášť pro nás, co mapu nevídáme tak často. Sice jsem neměla zdaleka čas proběhnout si všechny kontroly, ale i v karanténě při rozklusu se hodí do ní civět a navodit přiměřené tempo i pocit něčeho v ruce. Karanténu poslední dobou taky oceňuju – je tam klid. Já bych to zavedla na všechny závody!
Semifinále je takový příjemný proběhnutí, kdy si člověk může dovolit jít na jistotu, a když to jde dobře, trochu přidat. Ne všem z Kamenice to sedlo, ale velká část prošla, a tak jsme se mohli potkat v karanténě i druhý den. Semifinálová trať se mi líbila, měla dvě rozdílné části, obě hrály svou roli a na obou se dalo chybovat.

V kempu jsme se mohli nechat rozptýlit mnoha atrakcemi, např. v podobě tanečníků disko, vcelku dobře se najíst, vykoupat, pomodlit a spát. A po vydatné snídani se vydat na shromaždiště podruhé. Já měla spoustu času, a tak jsme s dětma šlapali nahoru po svých snad hodinu hrajíce motivační hry typu “kdo bude první u dalšího fáborku”. Podstoupili jsme něco jako oběd, jelikož tento servis ještě do školky nezavedli a já se radostně vydala vstříc karanténě. S řídnoucím osazenstvem stoupala soustředěná atmosféra. Byla jsem rozhodnutá si závod užít stejně jako včera (na nenechavé dotazy Pítry ohledně toho, jakou strategii zvolíme pro případ, kdy ji doběhnu, jsem jen stavěla oči v sloup)…
No, závod to byl rozhodně netradiční, připadala jsem si trochu jako na soutředění, kde běžime s Pítrou sudou lichou. Některé postupy jsme si každá naplánovala jinak, ale jelikož nám došlo, že chceme doběhnout spolu, na některých místech jsme se navzájem přesvědčovaly kudy jít. Třeba na dlouhém postupu, já jí odbočit z prvního trailu, ona mě kde odbočit z toho druhého. A ke konci mě hecovala… já bych asi vyměkla.
Na doběhu už jsem viděla jen vzdalující se záda. Naštěstí mi mezičasy ozřejmily, že já nejsem tak moc pomalá, to jenom Pítra je tak moc rychlá!:))

Pítře děkuju za její ochotu spolupracovat a doufám, že jsem k jejímu a pátému místu taky něčím přispěla. Zrovna tak cením sedmé místo Terky, která šla krásně. Do konečných umístění promlouvá spousta náhod.

Dámské výsledky jsou doufám příslibem na šance štafety v dalším boji o placky a já věřím, že kluci nás v tom nenechají a v hlavní oddílové události budeme pořádně vidět!!!

Takže čau na podzim!

27. 6. 2019, Monika