Během druhé části zkoumání španělských terénů, tentokrát v Granadě a okolí, jsem se úplnou náhodou ocitla na několika skvělých závodech. A to tak, že při stopování mi jednoho dne zastavil Miguel s plným autem orienťáckých map, což ho ihned prozradilo. Povídá, že je z oddílu Veleta, (kopec v Sierra Nevadě nad Granadou), že je to fajn oddíl a jestli chci, můžu s nimi někam zajet.

Další náhodou bylo, že při shánění odvozu na první závod se mi ozvala Jitka, orienťačka původem z Prahy, která tam už několik let bydlí se svým manželem a dětmi a která se hned ujala  mého zasvěcování do tajů místního orienťáku.

První závod byl v lesích u vesnice Santa Fe a nejdůležitější poznatek, který jsem si odnesla bylo, že je potřeba vystartovat na trať co  nejdřív ráno – startovní čas je tu libovolný v rozmezí 10-12 hodin a kolem jedenácté  už je vedro, ve kterém se skoro nedá běžet. Ale kdo to přežije, je náležitě oceněn – hned po doběhu se začíná krájet jamón čili kýta, sýry, chleba a koláčky. Společenská role orienťáku je tu brána důsledně a všichni si u kýty povídají až do jejího úplného snězení.

 

 

Příští závod, Andaluzská Liga v krásné vesničče Frailes, byl hned další neděli. Běželo se napůl olivovým hájem a napůl křivolakými bílými uličkami, plnými krásných zákoutí a nečekaných překvapení. Tím posledním byla sběrka uprostřed kašny s ledovou vodou – každý si s tím poradil po svém. Pro mě ale největší překvapením bylo, když jsem v cíli zjistila, že za ohybem mapy se skrývala ještě jedna kontrola. Takže tentokrát disk, ale několikahodinový tradiční následný oběd stál rozhodně za to. Všechny moc zaujalo vyprávění o Bohemii a tvrdí, že do Čech na pivní štafety co nejdřív vyrazí…

 

 

 

Dotřetice jsme vyrazili i s posilou mámošky na přebor granadské oblasti v rogainingu, nalákali nás totiž na vyprávění o jedné z nejlepších map v celém Španělsku. Když jsme jí rozbalily a začaly plánovat 3 hodinový závod, nedovedly jsme se v té změti vrstevnic a skal moc zorientovat.  Navíc jsme mezi skupinou dvojic, co se sešla na startu, vypadaly poněkud neprofesionálně a ostatní asi přemýšleli, kde se tu vzaly takové dvě blondýny, navíc bez baťůžku s píšťalkou a termofolií na zádech. O povinné výbavě jsme se dozvěděly až pozdě…

 

 

 

Vystartovaly jsme svižným tempem do měsíční krajiny, bludiště načervenalých skal a kopečků porostlých trním, kde není moc šancí se schovat před neúprosným sluncem. Za chvíli jsme litovaly, že máme jen půl litru vody, no naštěstí se cestou objevilo několik občerstvovaček. Ostatní dvojice nám rychle zmizely z dohledu, takže jsme zvažovaly, proč si asi nikdo nenaplánoval podobnou trasu jako my. Dohledávky byly skvěle zapeklité  a 3 hodiny nám kupodivu rychle utekly. Sem-tam jsme potkaly jeskyně, ve kterých tu lidi běžně bydlí a poslední kontrola byla na úžasné vyhlídce na celou jeskynní vesnici. Ta se pozná podle komínů, vyčuhujících ze skal a na bílo natřených vstupních částí.

Do cíle jsme díky přílišnému kochání se dorazily o 4 minuty pozdě a kdyby nezačalo pršet (!), tak se tam asi kocháme dodnes. Vyhlášení bylo zrušeno a tak jsme až o několik dní později zjistily, že náš tým „matka a dcera“ v kategorii žen zvítězil 🙂

A tím končí mé objevování jižních krajů a doufám že bude někdy zase pokračovat…

Posíláme španělské slunce a těšíme se do Čech!

Lucka  a Lenka