Tak jako každý rok se i letos konalo akademické mistrovství České Republiky s centrem v Olomouci, v nespočtu různých a zajímavých disciplín. Jedna z nich byla orientační běh. Po krátké domluvě s tělocvikářem jsem se vydal hájit barvy Univerzity Karlovy, se mnou z Kamenických kumpánů Lukáš, který hájil barvy ČVUT. Jeli jsme Leo expresem v úterý ráno, cesta vlakem trvala jen něco přes 2 hodiny ! Vlakem do Olomouce zkrátka paráda. Po akreditaci na kolejích jsme se přesunuli do centra jedné z disciplín – sprintu. Běžel se na Svatém kopečku. Parametry, kde stálo 170m převýšení pro nás a 150 pro naše drahé protějšky, slibovaly bezpochyby něco netypického. A skutečně, především kontroly 3 a 4 se daly označit jako běh do vrchu. Sprint proložený lesními pasážemi a běžel se částečně skrz zoo! Pro mě super. Posuďte sami.
Po závodě jsem se překvapeně podíval na lísteček z vyčítání, kde stálo 3. z 29. Vzhledem k tomu, že jsem byl poslední startující, bylo to jasné. Nic se už měnit nebude. Lukáš skončil na krásném 14. místě. Ale především, to co bylo mnohem důležitější než umístění – radost, kterou jsme při samotném závodu prožívali – radost z běhu, z orienťáku, ze života. A naprostá spokojenost s výkonem. Není to zajímavá myšlenka? To, když druhým přejete stejně jako sami sobě. Ale je na čem pracovat! Já jsem ne nejlépe vyřešil postup na 1. kontrolu. Ztratil jsem potřebný kontakt s mapou i terénem a na lístečku jsem pak měl +0:34 na tomto mezičase. Podle toho můžu vymýšlet a modelovat taktiku do budoucna, experimentovat. Avšak nebudu se za to trestat, to si nezasloužím. Poučit se z vlastních chyb a jít dál, ne se v tom utápět. Je to přece zábava!
Po sprintu jsme se odebrali vyřešit ubytování na koleje. Ukázalo se, že na pokoji, který jsme měli přidělený (já i Lukáš jsme měli jiný pokoj, avšak stejnou věc k řešení), bylo zamčeno a klíče na recepci nebyly. Tudíž je měl někdo z ubytovaných (byli jsme rozřazeni vesměs náhodně – super příležitost k poznání nových tváří). Nakonec se vše vyřešilo tak, že jsme šli spát k Peťovi Horvátovi na pokoj, který měl akorát 2 volná místa pro nás. Ale my nezoufáme, poznávat se dá každý den ! 🙂 S Lukym jsme si dali ještě večerní běh Olomoucí. Přes parky, památky, náměstí, uličky, kašny… kudy se nám chtělo. Nesl ve znaku spontánnost, radost, zábavu, žádné hodinky, uvolněnost, otevřenost. Proto je to pro mě osobně jeden z nejsilnějších zážitků z celých her. Jedním slovem nádhera. Doporučuju ! 🙂 Večer jsme si dali kvalitní posezení v hospůdce U Huberta, kde jsme měli oba shodně to stejné. Salát Caesar a 2 pivka. Zasloužený a krásný relax. Já jsem tenhle salát nikdy nejedl a byl jsem velice potěšen ! Na diskotéku jsme nakonec nešli, ikdyž byla skvělá. My jsme si zase skvěle pospali. 🙂
Přišlo středeční ráno a druhý den her (pro nás orienťáky). Snídaně a poměrně dlouhý přejezd autobusem na místo Ošíkov, do restaurace U Sedláka, kde bylo kýžené centrum. Čekal nás prostor, kde se vloni běžela na akademickém mistrovství světa klasika ! Nás taky čekala klasika, avšak na očekávaný čas vítěze 55 – 60 minut. Takže spíše “klasika”. Zajímavé volby postupu – přes údolíčka, po cestě, po louce… Silová klasika především ! Naběhnuté převýšení mnou napočítáno 545 metrů. Oba jsme s Lukym zase spokojení s výkonem. Lukyho jsem ke konci doběhl, tak jsme se ještě před cílem podpořili ! 🙂 Nakonec jsem vyhrál, Luky na neméně uctivém 11. místě 🙂 Potom už jen cesta vlakem zpět, já jsem obdržel velkou lahev s pivem, tak jsme jemně popíjeli. Z hlaváku už jsme jeli domů každý sám, ale s hřejivými pocity uvnitř z parádního zážitku 🙂
PS: Pro zájemce mohu vzít mapy na štafetky (sdílení názorů na volby postupu), nebo jen takové pokochání 🙂
Snažte se to dělat na 100%. Ne na 80%, ale ani ne na 120%! (doběh sprintu), autor Petr Horvát
Mějte se skvěle, jen Vy jste svého štěstí strůjce !
-kingle