Jak se běhá orienťák v Brazílii

V prvních dvou týdnech v květnu 2022 jsem se vydal s týmem neslyšících sportovců na závody do brazilského města Caxias do Sul, které se nachází v nejjižnější části Brazílie. Jel jsem tam jako trenér týmu neslyšících orientačních běžců v rámci Deaflympiády – olympiády pro neslyšící sportovce, článek z pohledu závodů a výsledků českého týmu jsem sepsal na O-news.

Připravujeme se na vzlet z letiště v Paříži

Náš odlet byl stanoven na pátek 29.4. večer, po relativně krátkém letu do Paříže nás čekalo chvíli čekání a o půlnoci jsme nasedli do letadla do největšího města Latinské Ameriky – Sao Paulo. Let nebyl úplně příjemný, ale hlavně, že jsme se dostali na druhou stranu oceánu. V Sao Paulu jsme měli 9 hodin času na přestup na letadlo přímo do Caxias do Sul a tak jsem vyrazil na kešky poblíž letiště a taky se trochu proběhnout. Hned po prvních krocích poznávám nové věci, rostliny, plody a taky pavouky.

Některé rostliny jsou tu větší než v Česku

Také některé ořechy jsou tu větší než v Česku

Následoval krátký přelet, transport do centra Deaflympiády, získání akreditace a pak už konečně na hotel. Bydleli jsme v západní části města, celkem blízko k deaflympijskému náměstí, což byla dost výhoda, protože se tam chodilo na obědy i večeře. Bohužel jsme nebyli tak blízko, aby se dalo dojít pěšky a tak jsme jezdili autobusem, který odjížděl vždy v celou z hotelu a také zpátky do hotelu a protože jsme zastavovali i v jiných hotelech po cestě, tak přejezd trval něco přes půl hodiny.

Mapování parkoviště pro sprintový trénink

Po příletu jsme měli 2 dny volno, než začaly oficiální tréninky, které připravili pořadatelé a jelikož jsem nechtěl zahálet, tak jsem se rozhodl připravit menší trénink sprintových okruhů na parkovišti u obchodního centra, které jsme měli pod okny hotelu. Jenže jak udělat orienťácký trénink bez mapy? No tak jsem si mapu sám vytvořil. Ověřil jsem si na recepci, že mi pár stránek vytisknou (co mi zapomněli říct je, že mají jen černobílou tiskárnu). Část prostoru jsem zmapoval přímo z hotelu, z 15. patra, kde byl dobrý rozhled na celé parkoviště, na vzdálenější část jsem si musel už zajít pěšky. Bohužel moc nepřálo počasí a neustálé přeháňky mapování trochu komplikovaly. Výsledný trénink byl ale myslím docela zábavný a rozhodně na rozmapování lepší, než kdybychom se šli jen tak proběhnout. Problém byl, že jsem s sebou vzal pouze 10 lampionů a tak jsem mezi každým okruhem vždy vyrazil kontroly převěsit a pak se pokračovalo.

Jeden ze tří okruhů na nové mapě

Když se řekne Brazílie, tak si asi každý představí, jak se někde opalujeme na pláži, jenže my jsme přijeli na místo v období druhé půlky podzimu a první týden bylo zataženo, často pršelo a teploty se pohybovaly okolo 12-14 °C. Pro orienťák ale celkem ideální podmínky a když mraky ustoupily, tak začalo být na běh celkem vedro. K podzimu se taky vázalo blížící se nejkratší den, takže slunce vycházelo až někdy okolo sedmé ranní a zapadalo asi v půl šesté. Oproti Česku jsme měli tedy dost tmu a proto jsme s sebou měli na trénování i čelovky. Tu jsem reálně využil pouze několikrát při ranním běhu, jinak jsem ji asi mohl nechat doma.

Ranní deštivé běhy. Zde na fotce s koněm, který se pásl poblíž našeho hotelu ve městě

Třetí den po našem příletu vyjíždíme na sprintový modelový trénink do univerzity UCS, kde se v rámci Deaflympiády odehrávají soutěže bojových sportů. Jedná se o docela zajímavý prostor a nastává otázka, proč pořadatelé neudělali sprintový závod zde, vždyť tady by to bylo super. Také se seznamujeme se zdejším mapováním. Nový mapový klíč tu míchají se starým a někdy zcela nechápou rozdíl mezi překonatelností a nepřekonatelností zdí. Zjistil jsem, že pokud má zeď méně než metr, tak často v mapě ani není. Výška zdi 1-3 metry obyčejně znamená, že se na mapě objevuje jako překonatelná a až vyšší zdi jsou pak nepřekonatelné.

Na modelu jsem narychlo nakreslil trať, kterou jsme si všichni proběhli

Další den nás pořadatel bere tentokrát do lesa. U startu tréninku nás vítá mrtvola kapybary a les tak vzbuzuje trochu větší respekt. Většina mapy je bílý les, který je docela podobný tomu našemu, je celý borovicový a borovice jsou sázeny v přesných odstupech a řadách, jedná se o průmyslovou část lesa. Díky rozdílným podmínkám zde však jehličí na zemi netleje a zůstává, vytváří tak takový houpavý polštář, ve kterém se občas propadne noha do neznáma, to hlavně když je ještě prorostlý trávou či jinými rostlinami.

Bílý borovicový les a bažina v pozadí

Kromě bílého lesa jsou v lese také bažiny, které jsou podmáčené a rostou v nich takové agávovité rostliny, které mají spoustu listů a na nich ostny. Proběhnout se to dá, ale nic příjemného. A konečně v mapě jsou také hustníky. Jedná se o části původního lesa, my jsme tomu říkali prales. Nevím, jestli je to zcela přesné označení, ale rozhodně tomu bylo blízko. V takovém lese rostou spíše listnaté stromy, je nižší, zavřenější a tmavý, je tam větší vlhkost a všechny stromy jsou porostlé nějakými mechy, lišejníky, kapradinami a dalšími rostlinami. Ze všech stromů visí nějaké cáry a liány, stromy jsou občas popadané a kluzké. Často se zde setkáte i s bažinkou či potokem.

Odvážíš se vstoupit? Jasně, toto je jen úzký pruh a na druhé straně už svítí louka

A právě takový typ lesa bylo potřeba dobře prozkoumat, protože v něm se pak bude při závodech rozhodovat. Vydal jsem se tedy s kamerou do jednoho takového pralesa a schválně zvolil horší postup skrz, abych zjistil jestli bude lepší se jim zcela vyhýbat, nebo je to v pohodě. Po pár minutách ztrácím trochu pojem o směru a moje evropská buzola mi v tom moc nepomáhá, točí se všemi směry a pro navigaci je zcela nepoužitelná. Snažím se chytit vrstevnic a potlačuju zárodky strachu, přecejen tu žádní hadi a další potvory nevidím a tak se snad není čeho bát. Nakonec si vybírám nějaký směr a snažím se ho držet a neměnit, abych z lesa vylezl, je jedno kde. To se mi nakonec daří a první krizovou situaci mám za sebou. Dobře, že pro ostatní závodníky jsme ty buzoly na jižní polokouli koupili.

Postupy jsem schválně volil tak, abych prozkoumal co nejvíce různých míst a porovnal s tím jak jsou mapovány

Další den je opět sprintový trénink na stejné mapě a tak jen procházíme pěšky některá místa a ukazujeme si jak je co mapováno. Taky je dnes poprvé pěkně a konečně ustoupila mlha vykouklo slunce. Následující den (6. května) začíná první oficiální závod – sprint v areálu Festa de Uva. Jako trenéři a podpůrný tým máme možnosti si stejnou trať po závodě proběhnout také a tak samozřejmě vyrážím. Pořadatelé si připravili mnoho nezvyklostí, především otevřeli spoustu budov, ve kterých pak závod vedl, což jsme moc nečekali. Dokonce i hlavní centrum – Deaflympijské náměstí, kde probíhala akreditace, také tam byla kavárna, prádelna atd… Tato část byla zmapována velmi svérázně a závodníkům mohla dost zamotat hlavu. Vše můžete posoudit na videu, které jsem při svém závodu natočil. Video, mapa

Stavbu startu brali pořadatelé opravdu poctivě

Během sprintu bylo po několika dnech konečně pěkné počasí

Další závodní den se konají sprintové štafety, ty se běžely v prostoru areálu SESI, kde se konaly závody a zápasy v dalších sportech (atletika, tenis, fotbal, plavání, basketbal…). Při závodě jsme si všechna tato sportoviště mohli prohlédnout na vlastní oči, protože trať opět vedla do vnitřků budov a udělala tak závod dost nečekaným. Také jsme nakoukli do místního kousku pralesa – pro sprint lehce zbytečné, jelikož i tratě byly pak příliš dlouhé. Mapa. Po závodě jsem se byl proběhnout po městě a nasát trochu místní atmosféru.

Rybník s fajn parkem, ale dostat se k němu přes to město bylo peklo

Zmenšenina sochy svobody se nachází i v Caxias do Sul

Poslední sprintový závod se konal hned další den – Super sprint relay. Jedná se o štafetu smíšených dvojic, kdy žena běží 1., 3. a 5. úsek a muž 2., 4. a 6. úsek. Celý závod byl dost napínavý a jelikož jsem prostor docela dobře znal z mapové přípravy, kterou jsem zde pro naše závodníky dělal, tak jsem se docela těšil až si to zaběhnu. Park nakonec ničím nepřekvapil, žádné otevřené budovy a tak byl závod docela podobný klasickým parkovým sprintům, jaké známe u nás v Česku. Z tohoto závodu jsem opět natočil video, kde probíhám všechny 3 okruhy. Video, mapa

Další den s pěkným počasím, pohled do města z areálu Festa de Uva, odkud jsme jeli na závod autobusem

Po dni volna následoval závod na middlu, který měl otestovat co jsme se naučili na modelu. A skutečně závod byl docela podobný. Většina se odehrávala v bílém lese a v pralese byly pouze 3 kontroly. Překvapením bylo několik kontrol na pastvinách v závěru závodu, což bylo nejspíš upoutávkou na klasickou trať, která se má celá konat na pastvinách. I z tohoto závodu jsem video natočil a tak si můžete prohlédnout, jak vypadá takový brazilský prales. Video, mapa

Ani cesta z autobusu na start nebyla zadarmo

Po middlu opět následoval den volna a potom závod na klasické trati. Ta byla pro muže 13,2 km dlouhá, ale ukázalo se, že vše se dalo chodit víceméně rovně, takže moc kilometrů navíc člověk nenaběhal. Závod byl ale dost fyzicky náročný, protože se celý běžel ve středně vysoké trávě, která si z každého kroku brala daň. Menší kopečky a kameny dělaly pěknou scenérii a atmosféru doplňovala stáda krav, ovcí i koní, která se v prostoru pohybovala. Kdo si nedal pozor při prolézání plotem z ostnatého drátu, tak si roztrhl přinejmenším dres, zde bylo nejlepší se proplazit přímo po zemi než zkoušet prolézat mezi jednotlivými vrstvami a riskovat tak zranění zeshora i zespoda. Mapa

Divácká kontrola na trati klasiky

Long se běžel v pěkném zvlněném prostoru

Po posledním volném dni, který jsme využili na fandění na tenise byl připraven poslední závod – lesní štafety. Závod byl ve stejném lese jako middle, jen z druhé strany a závodní prostory se potkávaly pouze okrajově. Podobně jako ostatní lesní závody byl spíše jednodušší a větší roli hrála dobrá fyzická příprava. Rozhodně to byl ale závod pěkný a celá lesní část byla tak důstojným zakončením po lehce zvláštních sprintech. Mapa

Aréna štafet

Po tomto závodě nás další den čekala cesta domů, která měla být původně otázkou 30 hodin a 3 letů, avšak vinou špatného počasí nepřiletělo letadlo na naše malé letiště v Caxias a od té doby už se nabaloval jeden problém na druhý. Abych to neprodlužoval, nakonec jsme přiletěli do Prahy o den později a cesta trvala okolo 52 hodin. Místo 3 letů jsme si jich užili 5 a mezi některými letišti také přejížděli autobusy či taxíky. Nakonec jsme si prohlédli kromě letiště Caxias do Sul také Porto Alegre, obě letiště Sao Paulo, Brasília, Lisabon, Mnichov a samozřejmě Prahu. Zážitek opravdu divoký, ale nakonec se všichni i se svými kufry dostali domů, což považujeme jako malý zázrak.

Na letišti v Lisabonu už jsme se cítili jako doma

Je znát, že orienťák v Brazílii je zatím celkem nevyvinutý, jelikož tento sport tam na vyšší úrovni provozuje v podstatě pouze armáda a armádní veteráni. Nicméně s nějakou větší prací s mláděží by mohl v budoucnu být orienťák v Brazílii velmi zajímavý i pro nějaké další světové závody. Tak třeba se jednou uvidí.

22. 5. 2022, Adamos