Tervetuloa Vuokatti

Kromě Jukoly bylo letos ve Finsku i MS a tradičně doprovodné závody, tentokrát Kainuun rastiviikko /Kainuu o-week. Takže Fanda nebyl sám, kdo vyrazil do země tisíce lesů a jezer.

I my jsme začali tréninkem na mapě z Jukoly, ale trošku starší, v okolí Mikkeli. Bohužel od závodů uteklo pár let a jediné co v lese zůstalo byly vrstevnice a miliarda komárů. První dojem z finského lesa tedy nic moc, museli jsme si ho osladit pořádnou dávkou brusinkové marmelády a pokračovat dále na sever do Kajaani, kde jsme se ubytovali na parádních kolejích, akorát peřiny tam chyběly.

Další den jsme nastoupili už naostro. Terén první etapy byl naštěstí relativně přehledný, hodně rychlý a největší problém překvapivě nedělaly vrstevnice, ale klasifikace pasek, semiopenů apod. Startovní lampion hned za startovní čárou nás dostatečně znervóznil, takže nikdo z nás nezvládl odběh od startu a cestu na jedničku bez problému. Nicméně výsledky nebyly tak zlé – 18. a 20. místo v D18E napoprvé není špatné. Naši reproši si s terénem taky poradili a v kompletním složení 3+3 postoupili do finále longu.

V pondělí byly na programu sprinty, dopoledne kvalifikace ve Vuokatti a večer (vzhledem k tomu, že se v oblasti Oulu prakticky nestmívá jen lehce sešeří měli pořadatelé plno času na přesun a závodníci na odpočinek) finále v Sotkamu. Kolem poledne navíc bylo možné si zaběhnout kvalifikaci a porovnat svůj čas s těmi NEJ. Toho jsme samozřejmě nemohli nevyužít. Sprint to byl na první pohled jednoduchý, ale bylo třeba neztratit koncentraci ani na chvilinku a stále počítat baráčky. Pro mě to byl asi nejlepší sprint, co jsem kdy běžela a od neporazitelné Simone jsem dostala “jen” 3:55…

Ve večerním finále zvítězil domácí Marten Bostrom a maminka Simone, naši nejlepší: Honza Procházka 10., Iveta Duchová 13.  V úterý bylo finále longu, vítězové byli dopředu jasní (božský Thierry a neporazitelná Simone), a tak jsme místo fandění vyrazili na finské nominačky a jediný kopec v okolí cca 300km. Vlastnit mapu jako je Tahkovaara a mít možnost na ní pravidelně běhat, tak jsme taky takoví borci jako ti z Kalevanu. Ale bacha na medvědy!

Ve středu si reproši dopřávali zasloužené volno po náročné klasice (pořadatelé trošku přepískli délky) a nás, řadové závodníky (9000 účastníků!!) čekala další etapa. Zase velmi rychlý terén, trochu složitější vrstevnice, zvláštní porosty a dlouhý doběh do cíle. Výsledky trošku za očekáváním, přece jen v Čechách ani po chybách nefigurujeme na 32. resp. 40. místě. 

Čtvrteční dopoledne měli reproši kvalifikaci middlu. A bylo na co se dívat. Situace, že místo jedničky našli nejprve pětku nebyla ojedinělá a některé borce pořadatelé radši po pár hodinách posbírali podle gps autobusem. A v jednom ženském rozběhu se dokonce postupovalo i se ztrátou 17 minut, takže skutečně šlo o to závod spíše dokončit. Muži, rozběh 1 pro pobavení GPS 🙂 A ženy jsou ještě zajímavější. V síti vrstevnic, údolíček, kamínků a jiného bordelu uvízla jedna česká vlaječka (Šéďa) a zbylá pětice postoupila.

O pár hodin později nám zatrnulo, protože jsme se dostali do stejných míst.

"in middle of nowhere"

Na postupu na dvojku jsem dostala od jeho vítězky téměř 10 minut. Postup měl něco přes kilák rovnou čarou, takže je třeba připočíst několik minut ztráty na běhu finským terénem a taky běžeckém rozdílu mě a vítězné finky( (část byla po rovné cestě), ale i tak mě dohledávka stála hodně… Za tyhle krásné middlové pasáže jsme si na konci etapy daly skoro moravský Tour de fekál, abychom se vrátili 2km do arény, ale zpětně to určitě stálo za to. Akorát ty ztráty si za rámeček asi nedáme.

V pátek bylo finále middlu aneb v mužské kategorii se překvapení neočekávala. Nicméně, král této trati na začátku chyboval a tak byl závod přece jen zajímavý. Thierry ale dokázal minutu chyb stáhnout, postupně stupňoval své tempo a v cíli byl první. Ale nakonec se velmi nečekaně vyřítila z lesa ruská lokomotiva a neznámý Leonid Novikov vyfoukl Thierrymu zlato o pouhých 7 vteřin. V ženské kategorii se překvapení nekonalo. Simone si stejně jako Thierry na začátku dovolila věnovat svým soupeřkám minutu náskok, pak nasadila švýcarské turbo a v cíli bylo jasné, že má třetí zlato. V závěrečném pytlíku nad arénou přišla o šanci na placku naše Dana, když ztratila přes 4 minuty a taky Minna když chybovala na každé druhé kontrole. Takže pro stříbro si přilítla Tove a bronz zůstal ve Finsku, ale u Merji Rantanen. Naši 17. Vendula Haldin, 24. Dana Šafka-Brožková, 25. Eva Juřeníková; 20. Tomáš Dlabaja, 21. Honza Procházka

Poslední den šampionátu začal brzy po ránu hendikepem. Poprvé se nám s Májou stalo, že jsme byly rády, že jsme se do něj taktak vešly (měl 30 minut a naše ztráty +24min a +27min). Nicméně poslední etapa nám byla ušitá skoro na míru. Já jsem si už před jedničkou doběhla dvě soupeřky, po chvíli jsme daly s Májou tandem, ale pak jsme každá zvolila jinak. Je to zvláštní přibíhat někam a říkat si: Tady včera chyboval i Thierry! Pro mě škoda chyby před koncem (tam chyboval třeba Hubmann, Bet, Minna a spousta dalších), ale 10. místo v etapě je stejně skvělé.

4.etapa D18E

Ani odpolední štafety bohužel neznamenaly pro českou výpravu placku, ale bylo na co se dívat. Hlavně třetí úsek žen stál za to. Dana stahovala seč mohla, ale nakonec to stačilo jen na 5. místo a velkou bednu. Muži skončili až 9. A nás čekala jen další cesta, tentokrát do Joensuu, kde nám poskytl azyl a připravil trénink na pevných kontrolách finský reproš Hannu Airila. A pak už jen cesta do Helsinek a domů… 🙁

Kitos