Světové hry – olympiáda neolympijských sportů. Velká globální multisportovní akce rozsahem přirovnatelná k samotné olympiádě se koná vždy s ročním odstupem od největší sportovní akce planety. Poslední ročník, který se konal v roce 2022 v USA, byl kvůli covidu taky o rok odložen a tak jsme se dalšího pokračování dočkali tentokrát už po třech letech. Vedle sportů jako jsou roztleskávačky, létání dronem, dračí lodě, záchranné potápění, přetahování lanem nebo různé neznámé kolektivní sporty (fistbal, netbal, korfbal, plážová házená) se orienťák na této akci jeví jako poměrně normální a profesionální sport. A pro český orienťák to byla veledůležitá akce, mající vliv na celé další 4 roky. Od výsledku na Světových hárch se totiž odvíjí výše dotací od Národní sportovní agentury pro celý náš sport. A tak nám v tomhle ohledu hrálo do karet, že pro většinu silných orienťáckých států nebyla tato akce příliš atraktivní. Do Číny dokonce mnoho z nich vůbec neodcestovalo, namátkou Norsko, Finsko, Francie nebo Dánsko. Nám se tak otevřela cesta k zajímavým výsledkům.

No a moje cesta na Světové hry? Vzhledem ke složení závodů (sprint, sprintové štafety, middle) to je akce pro mě docela stvořená. Na samotný middle se při nominaci tolik nebere ohled (často akce bývají v exotických zemích a „lesní“ závod je poměrně specifický) a tak je to prostor pro sprintově zaměřené závodníky. Takže přesně pro mě! V roce 2017 (Polsko) jsem asi poprvé vnímal, že taková akce existuje, ale vlastně jsem nedokázal vůbec zhodnotit, co znamenalo Vojckovo 3. místo na middlu. V roce 2022 jsem už ale očkem pokoukával po nominaci do USA. Přes Vojcka s Křivdičem ale tehda absolutně nejel vlak a zůstal jsem tak první pod čarou jako náhradník a doma z gauče sledoval medaile Křivdiče (bronz) a Terky (stříbro) ze závodu ve sprintu. Uběhly další 3 roky a Vojcek pro sezónu 2025 úplně opustil sprintové vody, bylo tak předem jasné, že tam číhá jedno volné místo. A zatímco se všichni v první polovině sezóny soustředili na lesní závody a MS ve Finsku, já jsem si jel svou sprintovou přípravu a na nominačních závodech v Jindřichově Hradci a Benešově z toho dokázal vytěžit poměrně suverénní výkony a nominaci do Číny.

Rád bych se ale ještě na chvilku vrátil zpátky do roku 2024. Na podzim se objevila možnost jet na exibiční závody do Číny – závodník si zaplatí pouze letenky, o všechno ostatní se postarají Číňani a navíc tam jsou poměrně slušné prize money za výsledky v závodech, takže si ti nejlepší vydělají o dost více, než stály ty letenky. O téhle akci si každý může myslet svoje (i já si o tom myslím svoje a znovu tam už pravděpodobně nevyrazím), ale loni na podzim to pro mě byla příležitost, jak se seznámit s Čínou dříve, než rovnou na Světových hrách (což pro mě byl hlavní výsledkový cíl této sezóny). Spolkl jsem tak všechny své čínské předsudky a vyrazil mimo svou komfortní zónu, poprvé mimo Evropu. Pokusím se to zkrátit, moc se mi tam nelíbilo. Se svým předpotopním telefonem jsem se nedokázal sžít s čínskými aplikacemi a tak jsem neměl internet (mimo wifi) a tím pádem ani čím platit. Celých 10 dní jsem tak dělal ocásek Křivdičovi a se vším za ním chodil s prosíkem. Čínské davy fanaticky mávajících lidí a desítky žádostí o fotku jenom proto, že jsme z Evropy a prý jsme dobří v orienťáku (pochybuju, že ten sport znali) mě taky úplně neoslovili. Čínské jídlo a pachy jídel mě přestaly bavit tak po dvou dnech a ve zbytku doby jsem byl rád, že jsem do sebe vždycky něco natlačil (díky bohu za evropské snídaně na hotelích). No a ty závody ve výsledku taky nebyly nikterak zajímavé. Odjížděl jsem tak zpátky domů poměrně zklamaný a jediným pozitivem jsem hodnotil výlet na Čínskou zeď, kterou jsem navštívil docela rád a narozdíl od jiných míst (centrum Pekingu, Terakotova armáda) tam nebyly ani tak velké davy. Pro Světové hry to byl ale velice přínosný výlet a byl jsem předem připraven na nejhorší.

A teď už hurá k samotným Světovým hrám. Čtyři dny před odletem proběhla další (a po všech těch administrativních věcech i poslední) důležitá část předodletové přípravy – fasování společného oblečení. Podobně jako na olympiádě jsme všichni napříč všemi sporty dostali stejnou hromadu oblečení a doplňků, a bylo toho fakt požehnaně. Patery trička, dvoje kraťasy, kalhoty, mikina, bunda, šestery ponožky, taška, batoh, ledvinka, kšiltovka, …určitě jsem ještě na něco zapomněl. V pondělí ráno jsme se pak v předepsaném úboru sešli na letišti a vydali se vstříc čínskému dobrodružství. První nás čekal dlouhý let Praha – Peking, na který navázal kratší vnitrostátní Peking – Chengdu. Na místním letišti už pak na každém rohu stály mávající čínské slečny, které postávaly u velkých šipek ukazující směr k autobusům (těch slečen tam cestou bylo klidně 30 a v překladu, byly tam úplně zbytečně). Zdálo se, že bychom mohli mít to nejhorší zdárně za sebou, ale čekalo nás ještě poměrně dlouhé ubytovací martýrium. Čekání na bus, cesta busem, fronta na skenování zavazadel, fronta na akreditačku, fronta na klíče, fronta na dopingové formuláře, no a až pak jsme se konečně dostali na pokoje v „olympijské“ vesnici. Zatímco jsme měli na letišti v Praze sraz v pondělí ráno, na hotelový pokoj jsme se dostali v úterý odpoledne. Úplně zmizel den a půl. S Křivdičem jsme ještě vyrazili rychle klusat, abychom po dlouhé cestě rozhýbali zatuhlé nohy a pak už přišel jenom spánek, večeře a zase spánek.

Při klusu jsme měli možnost se poprvé seznámit s aktivitou v místním klimatu a pro mě to bylo něco absolutně nového a do té doby nepředstavitelného. Už při přestupu v Pekingu jsem nedokázal uvěřit tomu, jak nepříjemné dokáže být čínské klima v létě (při loňské podzimní návštěvě bylo počasí vcelku normální). Pocitově se člověk musí tím vlhkým horkým vzduchem vyloženě prodírat. To že se začne potit při pouhém bytí není potřeba asi zdůrazňovat a co se stane při běhu, to se asi nedá popsat. První seznámení s tímto pocitem tak samozřejmě nebylo moc příjemné, ale všichni to přece mají stejné, tak jsem se z toho snažil nedělat velké závěry. Už zmíněný tříhodinový šlofík před večeří utekl jak nic a s velkým očekáváním jsme šli na jídlo. Na první večeři docela spokojenost, krom klasických čínských směsí tam byla i ryba, nějaké brambory a dalo se namíchat poměrně pestré a dobré jídlo. Nechyběla horda melounu a další ovoce a zmrzliny v mrazáku – ty ale do ideálu měly docela daleko. Trošku překvapením pak byly nápoje, které se rozdávaly pouze v dvoudecových plastových lahvích (voda, džusy, sprite, cola) a radši nechcu ani vědět, kolik jich za ten týden v Číně padlo. Každopádně jsme pak zjistili, že jídlo bylo víceméně stejné na každý oběd i večeři a postupně se chuť na jídlo rapidně snižovala.

Ve středu už byl čas začít nějak normálně fungovat. Dopoledne jsme vyrazili na sprintový trénink, u kterého bylo ale avizované, že nebude úplně relevantní. S Křivdičem jsme před ním šoupli nějaké prošťouchávací interválky a zjistili jsme, že ty nohy tak nějak fungujou, ikdyž se tělo v tom horku cítí příšerně. Trénink k ničemu moc nebyl, část mapy byla zadělaná ploty a ani se tam nešlo dostat, aspoň jsme se ale vyvětrali a zbytek dne strávili v bezpečí klimatizace na pokoji. Ve čtvrtek se pak naplno začalo schylovat k závodům. Naladit se jsme dostali možnost na middlovém modelu. Ten byl přímo na místě middlové karantény v prostoru těsně souvisejícím se závodním prostorem. Zatímco z pokynů jsme očekávali tupé běhání po pěšinkách, prostor modelu nám ukázal, že to zase taková sranda nebude. Těžko prostupná kukuřice, podmáčená rýžová pole, různě vzrostlé pomerančovníky… To byla většina prostoru, který pak doplňovaly občasné malé remízky dobře průběžného lesa a jiná většinou obtížně prostupná vegetace. Celý prostor pak naštěstí protínala síť malých bahnitých pěšinek, na kterých ale taky nebylo úplně jednoduché se držet. Takový vrchol byly pak průběhy přes místní baráčky chudých domorodců, kterým jsme šlapali skrz jejich zahrádky. Asi nemám moc velké iluze o tom, jak tady (ne)probíhala jednání o využití jejich pozemků pro účely závodů. Každopádně suma sumárum, z modelu jsem minimálně já neodjížděl s příliš velkým sebevědomím.

A byl tady pátek, den d s malým d, protože to přece jen byl middle a já jsem svoji pozornost víc směřoval na ty sprintové závody. Přesto jsem doufal, že budu schopný předvést solidní výkon, za který se ani jako sprintový specialista nebudu muset úplně stydět. Start byl tak nějak normálně dopoledne a sluníčko, které sice přes smog a opar nebylo moc vidět, už rozžhavilo vzduch na povrchu do nepříjemných teplot. Před startem jsme zkoušeli různé vymoženosti, abychom zůstali co nejvíce v chladu – chladící vesty, mokré čepice na hlavu, mokré ručníky za krk, k tomu omezit rozcvičku na nutné minimum a hlavně, nastavit si hlavu na to, že nejde závodit od začátku. Já jsem vyběhl tak nějak svižně, protože přece jen to je závod, měl jsem ale pocit, že to není nic rychlého. Každopádně hned na jedničku jsem netrefil správnou pěšinku, na dvojku jsem ztratil půl minutky v dohledávce, na čtyřce pak rovnou minutu. A když jsem se na první delším postupu na pětku chtěl rozběhnout, zjistil jsem že začínám mít dost. A s chybama ze začátku jsem začal vnímat, že z toho žádný dobrý závod nebude. Přesto jsem bojoval dál, jenže na šestku jsem odmítnul pěknou obíhačku, mrcasil se rovně a ztratil další čas a hlavně síly. Další tři kontroly šly obstojně, ale při dalším dlouhém postupu na k10 jsem zjistil, že moje koncentrace je už hodně na vážkách a 2x jsem odbočil úplně jinam než bych chtěl a přidal si zbytečné metry navíc, zase. A cestou na další kontrolu mi mozek přestal fungovat úplně, spletl jsem si baráky, okolo kterých jsem šel a začal jsem hledat pěšinu v místě, kde vůbec být neměla. A když už jsem dorazil k tomu správnému domu, průchod mezi baráky mi zatarasily slepice, které se odmítly rozletět a uhnout, ale naopak se splašily mým směrem a rozletěly se přímo na mě. To bylo na moje vyčerpané tělo a psychiku moc, prostě jsem se sesypal, barák už jenom obešel a s vědomím toho, že jsem v půlce závodu, úplně bez energie a doběhl mě kluk o 8 minut (kterého jsem neměl šanci ani zkusit zachytit), jsem neochotně došel k závěru jít domů. O dvě kontroly dále byl průběh okolo arény, takže se to tak nějak pěkně sešlo, cestou jsem si dal ještě občerstvovačku a pak se sklopenou hlavou a slzama na krajíčku jsem si dal doběhovou rovinku hanby. Co jsem ale viděl potom v cíli byla jiná šílenost, závodníci dobíhali na hraně totálního kolapsu, zdravotníci kmitali sem a tam a sáčky s ledem byly nedostatkovým zbožím (byť jich tam měli extrémně hodně). Kromě mě závod nedokončili ani Křivdič (nechal se občerstvovat pár kontrol před cílem místními obyvateli) a Denča (ta dvě kontroly před cílem nedokázala udržet pozornost na kontrolu, kde zrovna je a v cíli skončila v kádi s ledem). Výsledkově to tak zachraňovala Terka svým pěkným čtvrtým místem. Každopádně to nebyl úplně ideální start do možná nejdůležitější akce za poslední 3 roky.

Jelikož po závodě nebyla absolutní energie, chuť ani nálada na nějaký výklus, skočili jsme odpoledne s Křivdičem zhodnotit škody z dopoledního závodu na pás do posilovny. Nepřicházelo v úvahu, že bychom se šli znova potit do toho horka venku, takže klimatizovaná posilovna přinesla celkem bezpečné útočiště. Stačilo nějakých 20 minut, abychom zhodnotili že to snad není tak strašné a pakovali jsme se zpátky na pokoj. Myslím že celé orienťácké skupině pak bodl následující den volna před sprintovými závody. Ten byl tentokrát vyplněn sprintovým modelem. Stejně jako na middlu, i teď jsme byli v prostoru budoucí karantény a prostor modelu těsně sousedil se závodním prostorem. Relevance maximální a kvalita prostoru, naprosto špičková. Mé sprintové srdíčko plesalo blahem. Obří expo park s jednotlivými expozicemi protkaný neuvěřitelnou sítí cest, cestiček, pěšinek, trávníčků a na druhé straně privátů, budov, plotů, zídek, jezírek a keříků. Model nám potvrdil to co jsme očekávali, že nás čeká něco opravdu speciálního. Během odpoledne jsme pak finalizovali teoretickou přípravu. Od úterý jsem strávil veškerý volný čas v Číně přípravou mapy pro sprintové závody (v tom vedru venku stejně nešlo dělat nic jiného než sedět na pokoji). Křivdič projížděl čínské tik-tok videa z areálu, společně jsme je hledali a identifikovali a já jsem je pak překresloval do orienťácké mapy. K dokonalosti to mělo daleko, jsem ale na naši práci hrdý a myslím, že jsme z toho vytáhli maximum. Večer před závodem jsme si postavili nějaké odhadované tratě a s pocitem, že jsme připravení jsme šli spát.

A byla tady neděle, pro mě ten den D s opravdu velkým D. Když pominu květnové MČR ve sprintu, tak poslední velký důležitý (sprintový) závod jsem běžel na MS ve Skotsku o rok a měsíc dříve. Neměl jsem žádné svěťáky na rozzávodění a rovnou jsem skákal po hlavě do nejhlubší vody. Před startem ale žádná speciální nervozita nepřišla, jenom taková obvyklá, která mi pomáhá se pěkně zkoncentrovat. A usmálo se na nás štěstí i s počasím. Málokdy si člověk řekne „to bylo super, na sprint nám začalo pršet“. Vlastně asi nikdy, ale tohle byl ten výjimečný případ, kdy to bylo super. Společně s deštěm přišlo i ochlazení o nějakých 10 stupňů a najednou těch 30 s deštěm bylo to nejlepší počasí, co jsme si mohli přát. Samozřejmě trošku s nadsázkou, ale nikdo si nedovolil na nic stěžovat. A i díky tomu to byl normální závod, který počasí nikterak neovlivňovalo. Jediná komplikace, kterou to přineslo byla volba obuvi. Já jsem ale možná trošku zariskoval a zůstal u svých oblíbených hladkých silničních Pum s vědomím toho, že většina areálu je víceméně rovinatá. Nakonec to nejspíš byla dobrá volba, nejhorší místo totiž přišlo ještě na startu v koridoru, kde jsem sbíhal šikmo prudký svah a i tam to boty docela ustály, což mě uklidnilo a víc jsem to neřešil.

Předzávodní příprava se povedla a na startu jsem přesně tušil, kde jsme a kam jdeme. První kontrola byla dokonce přesně v tom areálu, kde jsem ji očekával. Jen jsem teda myslel, že bude více zašitá na střeše jednoho baráčku. To se ale později ukázalo během celého závodu, že ty nejkomplikovanější struktury pro jistotu pro umisťování kontrol nevyužívali. Každopádně start do závodu se povedl, první dvě kontroly jsem na pohodu chytil a celkem rychle jsem závodem začal plynule proplouvat. Hodně brzo se mi povedlo doběhnout o minutu dříve startujícího Slováka Roháče, což mi dodalo další kus sebevědomí a po první technické pasáži jsem roztáčel nohy na transportních postupech. Při náběhu do druhé technické části jsem držel průběžné druhé místo a po sem probíhalo všechno podle těch nejlepších představ. Ne vždy (nebo spíš málokdy) se ale všechno povede tak jak chceme a v prostřední části závodu se to začalo nějak kazit. První jsem v mapě přehlídl plot a vzal tak zbytečně dlouhou variantu, o chvíli později jsem si v jednom z areálů špatně srovnal mapu a vyběhl východem o 90° jinam, než jsem potřeboval a ztratil na tom téměř půlminuty no a pak jsem tam přidal ještě jedno nedočtení mapy, kdy mě na postupu překvapil privát. Suma sumárum, najednou jsem se propadl mimo elitní desítku a dávno doběhnutý Slovák byl zase kus přede mnou. Poslední dlouhý postup jsem ale zvolil dobře, vyškrábl tam poslední zbytky sil, poslední tři technické kontroly už jsem proletěl a nakonec do cíle doběhl průběžně první, což jsem tak nějak očekával, protože jsem se nedostal z rankingu do té nejsilnější skupiny startující na závěr. Věděl jsem ale, že těch chyb tam bylo moc a že budu padat dolů. Nakonec k mému překvapení nechybělo časově zas tak moc k bronzové medaili, 21 vteřin je sice na sprint hodně, ale v dnešním závodě to tam bylo na jedné hodně zbytečné chybě. Finální 7. místo jsem ale mohl hodnotit jako solidní výsledek. A věděl jsem, že do štafet můžu nastoupit s hlavou nahoru, že mám na to předvést více. K naší radosti navíc Křivdič zaběhl mnohem lépe než já, vyvaroval se těm zbytečným chybám a vzal stříbro, čímž nám po middlovém propadáku zajistil trošku víc klidu před námi očekávanými štafetami.

Ty přišly hned další den. Počasí zůstalo umírněné podobně jako při závodě ve sprintu, navíc ještě přestalo pršet, takže vcelku ideální podmínky. Stejná karanténa, stejná aréna, z většiny ale kompletně odlišný prostor. I na ten jsme ale byli teoreticky připraveni, což v kombinaci se sprintovou závodní zkušeností přinášelo předstartovní klid. Co nás ale celkem rozhodilo byla cesta z karantény do arény. Číňani nás převáželi velkými golfovými „vozíky“ (nebo spíš autobusy) a místo toho aby závodní prostor objeli (bylo by to dost jednoduché), tak jsme to vzali přímo středem. Napočítal jsem dobrých 7 kontrol a celý prostor si tak nějak obhlídl. V té závodní rychlosti to ale asi stejně nemělo zas tak zásadní vliv a nebyl čas přemýšlet nad tím, jestli to je ta kontrola kterou jsem viděl z autíčka cestou do arény. Po příjzedu akorát startovaly holky na první úsek, což znamenalo necelou čtvrthodinu do startu. Poslední rozklus, rozcvička, rovinky, pokec se Šéďou a holky už byly na průběhu. Denče to ale trvalo trošku déle, než jsme doufali a objevila se až na konci druhé skupinky s minutovou ztrátou. No co, řekl jsem si že aspoň budu mít koho předbíhat a že to bude sranda.

A jak jsem řekl, tak se stalo. Hned během prvních minut jsem minul dobrých osm štafet a dotáhl se na Maďary, což byli naši hlavní předpokládaní soupeři v boji o bronz. Do té doby jsem letěl hlava nehlava a nic moc neřešil, od té chvíle jsem se snažil trošku zklidnit, v nastaveném tempu jsem ale nepolevil a i Maďary jsem k mému překvapení brzo nechal za sebou. Na další farstě jsem si všiml chybujícího Švýcara, který měl na předávce náskok více než minuty a když jsem se pak na delším postupu přiblížil k duu Švédsko, Nový Zéland, tušil jsem že před nimi už nikdo nebude. Vůbec jsem nechápal jak se to mohlo stát a skoro jsem se chtěl zastavit a začít hledat, kterou kontrolu nebo smyčku jsem vynechal. Naštěstí jsem si řekl, že by to stejně nemělo smysl se vracet a v půlce závodu jsem se tak začal vyhřívat ve vedoucí skupině. V té jsme to společně dotáhli až do pytlíku, kde mi najednou začalo šíleně docházet a v kopci zpátky do arény jsem nakoupil dobrých deset vteřin. I tak jsem si zapsal pravděpodobně nejlepší životní výkon, k tomu nejlepší čas dne a posunul jsem nás do boje o vysněné medaile. No a vzhledem k tomu, že další úseky šli Křivdič s Terkou, tak to bylo hodně nadějné. Křivdič se brzo dostal zpátky na čelo a na průběhu si s sebou držel pouze Švéda. V pytlíku pak ale udělal chybku a na předávce byl druhý. Terka to pak zase seběhla zpátky a společně s opět skvěle běžící Švýcarkou Aebersold vytvořili vedoucí trio. To už k sobě nikoho dalšího nepustil a ikdyž pak Terka měla z vedoucího tria nejméně sil, doběhla nám pro skvělý bronz. A ten jsme si všichni společně moc užili.

Rozhovory, fotky, vyhlášení, další fotky a odjezd. Odpoledne jsme měli konečně trošku času na něco jiného než na orienťák a už jsme nemuseli řešit, že bychom se neměli unavovat časem stráveným na teple. Vyrazili jsme tak do místní expozice pand (v překladu zoo, kde jsou jenom pandy). Větší část výpravy pak ještě pokračovala na oslavný noční tah nočním čínským městem, já jsem ale vycouval a jel na hotel spát. Po náročném týdnu jsem na čínské město neměl moc pomyšlení (možná i po zkušenostech z loňského podzimu) a radši jsem se asociálně uklidil na hotelový pokoj, kde jsem si pěkně zanalyzoval poslední dva proběhlé závody. No a ráno, to už jsme zase vyrazili na cestu domů. Bohužel se tak nenaskytnula žádná příležitost vyrazit na jiné sporty, zafandit třeba dalším českým sportovcům v jiných divnosportech. Většina sportovišť byla více než hodinu vzdálená od vesnice a v kombinaci s horkem to před závody nepřicházelo v úvahu, což mě jako obecně velkého sportovního fandu docela zamrzelo.

Jak jsem na začátku psal, přijel jsem do Číny napodruhé připravený na to nejhorší, to se ale tentokrát nekonalo. S čínským světem jsme se vlastně ani moc nepotkali. Ve vesnici fungovala wifi, měli jsme plný servis a nepotřebovali si nic kupovat (takže nevadilo, že jsem neměl čím platit) a čínští dobrovolníci měli evidentně přísný zákaz kontaktu se sportovci a jediné co mohli bylo zběsilé mávání. Uvítací mávající výbor při příchodu do jídelny měl dostatek mávací energie i po celém týdnu našeho pobytu. No a na naše závody konající se mimo velké město tentokrát uniklo pozornosti místních, kteří si asi našli cestu spíš na jiné sporty s nadějnější čínskou účastí, a tak jsme paradoxně byli asi tisíckrát menší celebrity než na podzimní exibici, kde nás všichni Číňani doslova milovali. A nejenom nás, ale i spoustu dalších závodníků dosahujících úrovně kolem třístého místa v českém rankingu. A tak jediné otravné byly nekonečné screeningové kontroly při příchodu do vesnice, které si můžete představit jako ty letištní. Zavazadla skrz skener, lidi přes rám a ruční skener, pití se sice přenášet mohlo, ale vždycky jsme se museli demonstrativně napít, aby bylo jasné že to jsou tekutiny určené k pití… no sranda.

Další Světové hry jsou na programu opět za 4 roky. Po dvou vzdálenějších destinacích se tato akce vrátí zpět do Evropy, pořadatelem ale bude také relativně „exotická“ země, alespoň co se pořadatelské mezinárodní činnosti týká. Nechme se překvapit, co si pro nás připraví němečtí pořadatelé v okolí města Karlsruhe. A co se od tohoto ročníku dá očekávat dále? Pravděpodobně mnohem větší zájem orienťáckých velmocí, vyšší konkurenci a nesrovnatelně těžší podmínky pro zisk medailí. Zároveň relativně známé terény, evropské klima a krátké cestování, kdy to budou mít relativně blízko i čeští fanoušci. A jestli budu opět součástí české výpravy? Na to samozřejmě odpoví až čas, protože 4 roky jsou dlouhá doba a stát se může cokoliv.